Grover Furr Stalin a boj za demokratickou reformu (1. část)

Nejpokrokovější Ústava lidských dějin tzv. Stalinská ústava byla Nejvyšším sovětem SSSR přijata dne 5. prosince 1936. Občanům SSSR zcela garantovala úplné dodržování všech základních lidských práv včetně bezplatné a kvalitní lékařské i následné péče lázeňské a zaručovala právo levného bydlení … 

20. V prosinci 1936 schválil mimořádný VIII. sjezd sovětů návrh nové sovětské Ústavy a vyzval k tajnému hlasování obyvatel ve svobodných volbách, jejichž kandidáty navrhovaly lidové výbory. (Žukov, Inoy 307-9)

21. Kandidáti směli být v té době delegováni nejen bolševickou stranou (Všesvazovou komunistickou stranou bolševiků)[VKS (b)], ale mohli být rovněž navrhováni i jinými občanskými skupinami na základě trvalého pobytu, příslušnosti (např. náboženské skupiny), nebo doporučení rozličných organizací na pracovištích. K faktické realizaci těchto Stalinem plánovaným demokratických voleb však nakonec nikdy nedošlo, bohužel…

22. Demokratické aspekty ústavy do ní byly vloženy na výslovné naléhání Josefa Stalina. Společně se svými nejbližšími spolupracovníky v politbyru bolševické strany Stalin za zachovávání těchto ustanovení houževnatě bojoval. (Getty, State and Society Under Stalin: Constitutions and Elections in the 1930s; Stát a společnost za Stalina: Ústavy a volby ve 30. letech). Slavic Review 50, 1 (Spring 1991), 18-35). Josef Stalin i jeho političtí partneři z Politbyra se podvolili pouze tváří v tvář kompletnímu odmítnutí stranického Ústředního výboru a panice kolem šokujícího odkrytí závažných spiknutí kolaborantů s japonským a německým fašismem, jejichž činnost cílila k násilnému svržení sovětské vlády.

23. V lednu 1935 uložilo Politbyro Avelu Janukidzemu úkol zhruba načrtnout obsah nové Ústavy. Za několik měsíců přišel Janukidze s návrhem na zahájení voleb bez protikandidáta. Téměř okamžitě, dne 25. ledna 1935, vyjádřil Stalin svůj ostrý nesouhlas s návrhem Jenukidzeho a trval na volbách s tajným hlasováním. (Žukov, Inoy 116-21)

24. Svůj rezolutní nesouhlas či přesněji odpor vyjádřil Stalin po výtce dramatickým způsobem v březnu 1936, a to přímo v rozhovoru s americkým tiskovým magnátem Royem Howardem . Stalin v interwiev potvrdil: „Sovětská Ústava zaručuje, že veškeré hlasování bude tajné i rovné, přičemž rolnické hlasy budou rovny hlasům dělnickým“ . Určujícím bude, stejně jako je tomu na Západě, místo bydliště. Rozhodujícím neměl být stav (jako během carských dob) nebo místo zaměstnání; ale kandidáti měli být do všech sovětů voleni přímo občany, nikoli nepřímo jejich zástupci (Stalin-Howard Interview; Zhukov, „Repressii“ 5-6)

25. Stalin prohlásil, že nejdůležitější je skutečnost, aby volby byly konkurenční, přičemž vyzdvihl nutnost poskytnout voličům možnost vybrat svého zástupce minimálně ze dvou kandidátů. Stalin rovněž uvedl: „Jste zmateni z faktu, že se ve volbách nabízí pouze jedna strana. Nechápete, jak může za těchto podmínek probíhat volební soutěž. Je třeba si uvědomit, že kandidáti budou navrženi nejen komunistickou stranou, ale všemi formacemi a složkami veřejnosti i nestranickými organizacemi. A takových máme stovky. U nás není množství svářících se a proti sobě bojujících stran, jakož nemáme ani kapitalistickou třídu bijící se proti třídě dělnické, kapitalisty a vykořisťované. Naše společnost se skládá výhradně ze svobodných tvrdě pracujících dříčů měst a vesnic - dělníků, rolníků a intelektuálů. Kdokoli z těchto vrstev může mít své zvláštní zájmy a vyjádřit je prostřednictvím četných veřejných organizací, které existují.“ (13-14) Rozličné občanské organizace by měly být schopny sestavit kandidáty proti kandidátům komunistické strany. Stalin řekl Howardovi, že občané mohou vyškrtnout jména všech kandidátů, kromě těch, pro něž si přejí hlasovat.

26. J. V. Stalin především zdůraznil realizaci svobodných konkurenčních voleb jako klíčového fenoménu v boji proti byrokracii.

27. Od této chvíle se Stalin a jeho nejbližší spolupracovníci politbyra Vjačeslav Molotov a Andrej Ždanov už ve všech diskusích uvnitř stranického vedení vyslovovali pro tajné a konkurenční volby. (Žukov, Jiný Stalin, str. 207-10; Stalin-Howard Interview)

28. Stalin také trval na tom, aby mnohým sovětským občanům, zbaveným volebního práva , bylo toto právo obnoveno. Šlo o členy bývalých vykořisťovatelských tříd, jimiž byli původní majitelé domů, i ti, kteří během občanské války 1918-1921 bojovali proti bolševikům se zbraní v ruce a hanebně prosluli jako „Bílí gardisté“. Stejně tak i zločinci usvědčení z trestné činnosti (jako v USA dnes). Nejdůležitějšími a pravděpodobně i nejpočetnějšími mezi lišenci (nemajícími volební právo) byly dvě skupiny: „kulaci,“— hlavní cíle kolektivizačního hnutí před pár lety; a ti, kteří roku 1932 porušili „zákon tří klásků“.

29. Tyto volební reformy by nebyly nutné, pokud by Stalinovo vedení nehodlalo změnit způsob, jakým se v Sovětském svazu vládlo. STALINOVY DEMOKRATICKÉ REFORMY MĚLY ZA ÚKOL ZBAVIT KOMUNISTICKOU STRANU POVINNOSTI PŘÍMÉHO ŘÍZENÍ SOVĚTSKÉHO SVAZU.

30. Během Ruské revoluce a kritických let, které ji následovaly, byl SSSR právně řízen zvolenou hierarchií sovětů (tj. rad), od místní po vnitrostátní úroveň, s Nejvyšším sovětem jako národním zákonodárným orgánem, Radou (= sovětem) lidových komisařů jako výkonným orgánem, a předsedou této rady jako hlavou státu. Ale ve skutečnosti a na každé úrovni byl výběr těchto úředníků vždy v rukou bolševiků [tj. členů VKS (b)]. Volby se konaly a přímé nominace stranických vůdců, tzv. „kooptace“, byly rovněž obvyklé a běžné. Dokonce i volby samotné byly řízeny stranou a nikdo nemohl usilovat o místo úředníka, pokud by s tím straničtí vůdci nesouhlasili.

31. Bolševikům to se dávalo smysl. Šlo o formu diktatury proletariátu v konkrétních historických podmínkách revolučního Ruska a porevolučního Sovětského svazu. Podle Nové ekonomické politiky neboli NEPu bylo zapotřebí práce a dovedností bývalých i současných vykořisťovatelů . MUSELO JICH BÝT VŠAK POUŽITO VÝHRADNĚ K SLUŽBĚ DĚLNICKÉ DIKTATUŘE — K BUDOVÁNÍ SOCIALISMU. Nebylo jim povoleno obnovit kapitalistické vztahy, vyjma konkrétně určených, ani znovuzískat politickou moc.

32. Po celá dvacátá léta a v raných letech třicátých Bolševická strana směle nabírala příslušníky dělnické třídy. Do konce roku 1920 tvořili nejvíce členů strany právě dělníci a vysoké procento dělníků bylo zároveň členy vedení strany. Tento masivní nábor a významné pokusy politického vzdělávání probíhaly ve stejnou dobu jako obrovské otřesy prvního pětiletého plánu, náraz industrializace a kolektivizace jednotlivých farem do kolektivních hospodářství (kolchoz), resp. státních hospodářství (sovchoz). Bolševické vedení bylo jak upřímné ve své snaze „proletarizovat“ svou stranu, tak rovněž i úspěšné ve výsledku. (Rigby, 167-8, 184; 199)

33. Stalin a jeho podporovatelé v Politbyru uvedli řadu argumentů, z jakých důvodů i proč a jak Sovětský svaz třeba demokratizovat. Jejích teze odráží přesvědčení Stalinova vedení, že nového státu socialismu již bylo dosaženo.

34. Většina rolníků byla v kolchozech. S každý měsíc klesajícím počtem jednotlivých selských hospodářství, věřilo Stalinovo vedení, že objektivně již rolníci nepředstavují samostatnou sociálně-ekonomickou třídu. Rolníci byli spíše vnímáni jako ostatní zaměstnanci, než by se od nich lišili.

35. Stalin tvrdil, že s rychlým růstem sovětského průmyslu, a to zejména s dělnickou třídou mající v rukou prostřednictvím bolševické strany politickou moc, není již více slovo „proletariát“ přesné. „Proletariátem“ Stalin mínil dělnickou třídu pracující pod jařmem kapitalistického vykořisťování, resp. v chomoutu kapitalistického typu výrobních vztahů, jaký ještě existoval v rámci NEP během osmi let (březen 1921-1929) existence Sovětského svazu. V té době obhajoval tezi, že „teprve po deseti, dvaceti letech vybudování průmyslové základny, bude možné přistoupit k postupné kolektivizaci zemědělství v prvé řadě toho času Stalinův přítel N. I. Bucharin. Bucharin ji hájil s odůvodněním, že jde o „dočasnou, realistickou hospodářskou politiku, jakkoli byla tato v zásadním rozporu s komunistickými představami řízení a plánování. Ale, jak řekl J. V. Stalin: „Jelikož je přímé vykořisťování dělníků kapitalisty za účelem dosažení zisku nyní zrušeno, dělnická třída by již neměla být nazývána „proletariátem.“

36. Podle tohoto Stalinova názoru, vykořisťovatelé práce již v Sovětském svazu neexistují. Dělníci nyní zemi řídí prostřednictvím Bolševické strany ve svém vlastním zájmu, a tedy už nemůžeme hovořit o klasickém „proletariátu“. Proto „diktatura proletariátu“ již není odpovídající koncepcí. Tyto nové podmínky volají po novém typu státu. (Žukov,Inoy 231; 292; Stalin, pracovní verze 800-1)

Boj proti byrokratismu

37. Stalinovo vedení bylo také znepokojeno rolí Strany [VKS (b)] v této nové fázi socialismu. Stalin sám vyhlásil boj „byrokratismu“ s razancí sobě vlastní – pečlivě zpracovanou zprávou XVII. stranickému sjezdu z ledna 1934. STALIN, MOLOTOV I NĚKTEŘÍ OSTATNÍ BOLŠEVICI NAZVALI NOVÝ VOLEBNÍ SYSTÉM „ZBRANÍ PROTI BYROKRATIZACI“.

38. Vůdcové strany řídili vládu nejen určováním, kdo vstoupí do Sovětů, ale i uplatňováním různých forem dohledu resp. přezkumu toho, co vládní ministerstva vykonávají. Ve svém projevu na VII. sjezdu sovětů dne 6. února 1935 Molotov řekl, že „tajné volby udeří mohutnou ranou proti byrokratickým živlům a způsobí jim tak patřičný otřes“. Naproti tomu Jenukidzeho zpráva nedoporučovala a dokonce ani nezmiňovala tajné volby a rozšíření volebního práva. (Stalin, Zpráva 17. sjezdu VKS (b); Žukov, Inoy 124)

39. Pokud hodlali být efektivní ve výrobě, museli ministři, vládní činovníci i jejich štáby znát i rozumět záležitostem, za něž měli nést i nesli odpovědnost. To znamenalo nutnost klást důraz na jejich odborné vzdělávání, v prvé řadě technického charakteru v jejich jednotlivých oborech. Ale straničtí vůdci často stoupali prostřednictvím žebříčku stranických pozic sami. A k pokroku takového typu nebylo potřebí žádných technických znalostí. Stalin k tomu podotkl: „Tito straničtí funkcionáři vykonávají řízení, ale sami často postrádají potřebných technických znalostí, díky nimž by jistě mohli být v teorii dovednější.“ (Stalin-Howard Interview; Zhukov, Inoy 305; Zhukov, „Repressii" 6)

40. Právě tak chápalo stalinské vedení pojem „byrokratismus“. Ačkoli ho považovali za nebezpečí — stejně jako všichni marxisté — věřili, že není neodvratné. Spíše se domnívali, že může být překonáno tím, když změní roli či úlohu resp. funkci a postavení strany v socialistické společnosti.

41. Koncepce demokracie, kterou Stalin a jeho přívrženci z vedení strany hodlali realizovat v Sovětském svazu, nezbytně znamenaly kvalitativní změnu společenské role bolševické strany.

Sovětské vládní dokumenty, které byly přístupné vědcům, nám umožnily pochopit, že již koncem třicátých let byly učiněny pokusy, jak oddělit stranu od státu a podstatně tak omezit roli VKS (b) v životě země. (Žukov, Tayny 8)

Jakkoli rozhodně Stalin a jeho stoupenci pokračovali v boji proti opozici uvnitř bolševické strany, šance na úspěch dovršení této politiky se postupně snižovaly, až nakonec Stalin v březnu 1953 zemřel. Zdá se, že ODHODLÁNÍ LAVRENTIJE BERIJI POKRAČOVAT V TÉMŽ BOJI JAKO JOSEF STALIN, JE TÍM SKUTEČNÝM DŮVODEM, PROČ HO CHRUŠČOV A OSTATNÍ PUČISTÉ ZAVRAŽDILI, AŤ UŽ SOUDNĚ V RÁMCI VYKONSTRUOVANÝCH SOUDNÍCH ŘÍZENÍ V prosinci 1953 NEBO — JAK O TOM SVĚDČÍ NEMÁLO DŮKAZŮ — PŘI SKUTEČNÉ VRAŽDĚ V ČERVNU TŘIAPADESÁTÉHO ROKU.

42. Článek 3 ústavy z roku 1936 zní: „Veškerá moc v SSSR náleží dělnictvu a rolnictvu měst i vesnic, dle jejich zastoupení v radách — sovětech — delegátů pracujících“. Komunistická strana v článku 126 svých stanov uvádí, že je „předvojem pracujících v jejich boji za posílení a rozvoj socialistického systému, jenž je avantgardním jádrem všech organizací pracujících, jak ve veřejném, tak státním sektoru“. To znamená, že STRANA - VKS (b) - MĚLA VÉST REVOLUČNÍ BOLŠEVICKOU ORGANIZACI A NIKOLIV ZÁKONODÁRNÉ NEBO VÝKONNÉ ORGÁNY STÁTU. (Žukov, Ústava z roku 1936, Tayny 29-30)

43. Zdá se, že STALIN BYL TOHO NÁZORU, ŽE JAKMILE BUDE STRANA STÁT MIMO PŘÍMÉ ŘÍZENÍ SPOLEČNOSTI, JEJÍ ROLE BY MĚLA BÝT OMEZENA VÝHRADNĚ NA AGITACI A PROPAGANDU, resp. NA ÚČAST PŘI VÝBĚRU KÁDRŮ. Co by to znamenalo? Možná právě něco následujícího:

@ Strana by se tak vrátila ke své ústřední, klíčové i jedinečné funkci: pomoci lidem dobýt vítězství ideálům komunismu tak, jak ho lid chápal.

@ To by znamenalo nejen konec nenáročných, poklidných a pohodových teplých místeček v závětří, ale hlavně nevyhnutelný návrat k tvrdé práci, obětavé oddanosti i nezištnému odhodlání charakterizujícímu bolševiky během carského období, Říjnové revoluce a občanské války, období NEPu a velmi perných časů neuvěřitelně náročné doby industrializace a kolektivizace. Během těchto let stranického členství to pro většinu znamenalo neskutečně obětavou tvrdou práci, a to jak mezi členy tak i nečleny strany, z nichž mnozí byli vůči bolševikům vysloveně nepřátelští. Jednalo se o naléhavou nutnost i neodkladnou potřebu vybudování skutečné nejen ideové základny socialismu mezi masami, ale především její hospodářské báze. (Žukov, KP 13. 02. 02, Mukhin, Ubiystvo)

44. Stalin trval na tom, aby komunisté nejen tvrdě pracovali, ale především se vzdělávali s jasným cílem: urychlit tempo výstavby komunistické společnosti. Stalin sám byl neúmorným, neúnavným studentem (Toto není všeobecně známo, aniž by byl význam této skutečnosti patřičně pochopen a přijat či vůbec brán v potaz).

45. Po shrnutí důkazů vyplývá, že STALIN ZAMÝŠLEL dosáhnout těchto cílů:

@ Ujistit se, že pouze technicky vyškolení lidé mohou vést a zvládnou i dokáží řídit nejen výrobu, ale rovněž i celou sovětskou společnost;

@ Zastavit degeneraci bolševické strany a navrátit členům VKS (b), zejména vůdcům, jejich základní a prvořadou funkci: svým přesvědčením i příkladem stát v čele politického i morálního vedení zbytku společnosti;

@ Posílit práci strany mezi masami;

@ Získat podporu občanů země pro sovětskou moc;

@ Vytvořit základnu pro beztřídní, komunistickou společnost.

Stalinova porážka

46. Během roku 1935 byla pod záštitou hlavního prokurátora SSSR Andreje Vyšinského obnovena státní příslušnost SSSR mnoha občanům, kteří byli vyhoštěni, uvězněni a – co bylo nejpodstatnější – zbaveni volebního práva. Stovky tisíc bývalých kulaků, bohatých statkářů, kteří byli hlavním terčem kolektivizace, i těch, kteří byli někdy uvězněni nebo vykázáni do exilu za to, že nějakým způsobem odolávali kolektivizaci, byly osvobozeny. Vyšinskij tvrdě kritizoval Lidový komisariát vnitřních záležitostí – NKVD – včetně vnitřní bezpečnosti – především za „sérii těch nejhrubších chyb i mylných výpočtů“ ve věci deportace téměř 12.000 lidí z Leningradu po vraždě Kirova, k níž došlo v prosinci 1934. Andrej Januarjevič (Vyšinskij) prohlásil, že v té době NKVD neměla právo nikoho zatknout bez předchozího souhlasu žalobce. Obyvatelstvo s přiznaným volebním právem se rozrostlo nejméně o stovky tisíc lidí, které tak začaly chápat i fakticky pocítily, že se s nimi zacházelo nespravedlivě. (Thurston 6-9; Žukov, KP 14. listopadu a 19. listopadu 02; Žukov, Inoy 187; Žukov, „Repressii“P 7)

47. Ačkoli Stalinův původní návrh nové ústavy ještě nezahrnoval volby s jedním resp. dvěma protikandidáty, ve finále však jeho konečnou obměnu s možností alternativních voleb sám Stalin oznámil v jeho rozhovoru s Royem Howardem 1. března 1936 (viz výše) uveřejněném v ústředních listech spadajících pod přímou kontrolou politbyra, nepadla žádná implicitní chvála či přímá podpora Stalinova prohlášení o uvedení alternativních voleb do praxe. Dne 10. března otiskla Pravda pouze jediný článek, přičemž Stalinem zamýšlenou konkurenčnost voleb nezmínila.

V červnu 1937 na plénu Ústředního výboru VKS (b) uvedl jeden ze členů ÚV Jakovlev, jenž spolu se Stalinem usilovně pracoval na návrhu nové ústavy (Zhukov, Inoy 223) -, že návrh alternativních voleb podal Stalin sám. Zdá se, že se tento návrh setkal s šířící se, byť mlčenlivou opozicí regionálních vůdců, prvních tajemníků neboli „partokracie“, jak je nazývá Žukov. V uvedeném rozhovoru s Howardem , uveřejněném v ústředních listech spadajících pod přímou kontrolou politbyra, nepadla žádná implicitní chvála či přímá podpora Stalinova prohlášení o uvedení alternativních voleb do praxe. Dne 10. března otiskla Pravda pouze jediný článek, přičemž Stalinem zamýšlenou konkurenčnost voleb nezmínila.

48. Z toho Žukov vyvodil:

To mohlo znamenat jen jednu věc. Nejen „široké vůdcovství“ [regionálních prvních tajemníků], ale přinejmenším části aparátu Ústředního výboru, Agitpropu pod A. I. Steckim a Lotyšem Tallem nepřijaly Stalinovu inovaci, nehodlaly schválit konkurenční volby ani čistě formálním způsobem. Volby s nejméně jedním protikandidátem se zdály nebezpečnými pro mnohé, kteří, jak vyplývalo ze Stalinových slov, a zdůrazňoval list Pravda, přímo ohrožovaly postoje a značnou sílu prvních tajemníků ústředních výborů národních komunistických stran, regionálních, městských i oblastních výborů. (Inoy 211)

49. První tajemníci strany zastávali stranické úřady, od kterých nemohli být odstraněni porážkou ve volbách do Sovětů, do nichž vstoupili. Ale obrovská místní moc, jíž drželi, plynula především ze stranického řízení všech aspektů ekonomiky i státního aparátu - kolchozů, továren, vzdělávání a vojenství. Porážka jich samých nebo „jejich“ kandidátů (kandidátů strany) ve volbách do sovětů by byla v podstatě referendem o jejich práci. První tajemník, jehož kandidáti byli ve volbách poraženi kandidáty nestranickými, by se ukázal jako někdo s chabou a nepřesvědčivou vazbou k masám. Během volebních kampaní si byli opoziční kandidáti jisti, že problémy této volební akce umožní porozumět otázkám korupce, autoritářství či neschopnosti, bujících mezi úředníky strany. Poražení kandidáti by se mohli projevit jako neduživí komunisté, což by pravděpodobně vedlo k jejich nahrazení. (ZhukovKP Nov. 13 02; Inoy 226; srovnej s Getty, „Excesses“ 122-3)

50. Vedoucí představitelé strany byli povětšinou dlouholetými členy VKS (b), veterány ze skutečně nebezpečných dní carského období, revoluce, občanské války a kolektivizace, v nichž komunisté museli statečně čelit velikým rizikům i nebezpečenstvím. Mnoho lidí mělo jen nízké formální vzdělání. Na rozdíl od STALINA , KIROVA , či BERIJI.

51. Všichni tito muži byli dlouholetými stoupenci Stalinovy politiky. Dokázali ve víru často ozbrojeného třídního boje proti kulakům uskutečnit kolektivizaci venkova, během níž byly deportovány desetitisíce lidí. Mezi lety 1932-33 zemřely téměř tři miliony obyvatel SSSR hlady. Jakkoli byl hladomor propuknuvší především v Ukrajinské SSR spíše skutečným, než „záměrně vytvořeným“, probíhající kolektivizace rolnictva i vytváření Kolektivních družstevních hospodářství (Kolchozů) volaly po nutnosti vyvlastnění obilí za účelem nutnosti poskytnout potraviny městským dělníkům. Tento třídní boj proti kulakům (bohatým statkářům), v němž se sovětská moc jednoznačně postavila na stranu chudých rolníků, měl za následek vznik ozbrojených selských bouří, vzpour i povstání, jež si vyžádaly životy nemalého počtu nejen bolševiků, nýbrž i učitelů a místních funkcionářů VKS (b). Byla to však výše uvedená stranická věrchuška, kdo byl zodpovědný za krach industrializace, opětnou regresi tkvící v drsných podmínkách špatného bydlení, nedostatečné stravy a zdravotní péče, nízkých mzdách i nabídky nuzného sortimentu zboží, které si za ně mohli koupit. (Tauger, Anderson & Silver, Zhukov, KP, 13. listopadu 2002)

52. Nyní směřovali k volbám ti, kteří byli dříve zbaveni volebního práva, protože stáli na špatné straně vůčihledně sovětské správě. Znenadání však získali možnost užití právoplatného hlasu v tajných a přímých volbách. Pravděpodobně se nemálo vůdců z krajských a oblastních úrovní obávalo, že mnoho z voličů bude hlasovat proti jejich kandidátům nebo proti nějakému bolševickému kandidátovi. Pokud by se to stalo, byli by přeřazeni na nižší resp. horší pozici. Tak jako tak by stejně získali jistou stranickou pozici, nebo — v nejhorším případě — nějaký ten druh práce. NOVÁ „STALINSKÁ“ ÚSTAVA ZARUČILA KAŽDÉMU SOVĚTSKÉMU OBČANU PRÁCI JAKO NEZADATELNÉ PRÁVO, PLNĚ GARANTOVALA BEZPLATNOU ZDRAVOTNÍ PÉČI, PRAVIDELNÉ VYPLÁCENÍ STAROBNÍCH I INVALIDNÍCH DŮCHODŮ A ZCELA BEZPLATNÉHO I KVALITNÍHO VZDĚLÁNÍ VŠECH STUPNŮ. Ale tihle muži (prakticky všichni byli muži) byli zvyklí na moc a výsady, jež byly ohroženy porážkou jejich kandidátů ve volbách. (Zhukov, KP 13. listopadu 02, 1936 Konst., Ch. X, Getty, „Excesses“ - „Excesy“).

PROCESY, SPIKNUTÍ, REPRESE

53. Plány na novou Ústavu i volby byly načrtnuty během plenárního zasedání Ústředního výboru VKS (b) v červnu 1936. Návrh Ústavy schválili delegáti jednomyslně, avšak nikdo z nich se k němu nevyjádřil. Toto neposkytnutí přinejmenším slovní podpory Stalinovu návrhu naznačovalo existenci „latentní opozice v širším vedení“, což bylo názornou ukázkou nedostatku zájmu.“(Žukov, Inoy 232, 236, „Repressii“ (10-11)

54. Během VIII. Všeruského sjezdu Sovětů, který se konal v listopadu-prosinci 1936, Stalin a Molotov znovu zdůraznili význam nutnosti rozšíření volebního práva s tajnými volbami a možností kandidatury více osob. V duchu Stalinova rozhovoru s Howardem Molotov znovu zdůraznil blahodárný účinek pro VKS (b), plynoucí z možnosti kandidatury nečlenů bolševické strany do sovětů:

Tento systém … nemůže jen zasáhnout proti těm, kteří se stali byrokraty odcizenými od mas … je mu naopak potřebí akcelerace nových sil … které musí nahradit zaostalé, nerozvinuté nebo zbyrokratizované elementy. V rámci nové formy voleb bylo sice možné volit i nepřátelské živly, avšak i toto nebezpečí nám musí v konečném důsledku sloužit ku pomoci jako bič na ty organizace, jež potřebují popohnat takové pracovníky [Strany], kteří upadají do spánku. (Žukov, „Repressii“ 15).

55. Sám Stalin věc vyjádřil pregnantněji i ostřeji:

Někteří říkají, že je to nebezpečné, protože živly nepřátelské vůči sovětské moci (elementy složené z bývalých bělogvardějců, kulaků, kněží atd.) se mohou dostat do nejvyšších úřadů. Čeho je však třeba se bát doopravdy? „Pokud se bojíš vlků, nechoď do lesa.“ Za prvé, ne všichni bývalí kulaci, bělogvardějci a kněží jsou nepřáteli sovětské moci. Jinak, pokud lidé tu a tam volí nepřátelské síly, znamená to, že špatně organizujeme naši agitační práci a že jsme si tuto hanbu fakticky zasloužili sami.(Žukov, Inoy 293, Stalin, „Návrh“).

56. První tajemníci tak opět ukázali své tiché nepřátelství. Plenární shromáždění Ústředního výboru se konalo dne 4. prosince 1936 a termín jeho zasedání se se sjezdem překrýval. V podstatě však nebyla diskutována první položka programu, návrh ústavy. Ježovova zpráva „O trockistických a pravičáckých protisovětských organizacích“ se stala centrální osou, na níž se upřela pozornost členů ÚV. („Fragmenty“ 4-5, Zhukov, Inoy 310-11).

57. Dne 5. prosince 1936 SCHVÁLIL SJEZD NÁVRH NOVÉ ÚSTAVY. K té však proběhla jen drobná faktická diskuse. Namísto toho byli delegáti — vedoucí představitelé stran — nuceni zdůraznit ohrožení sovětské vlasti ze strany zahraničních i domácích nepřátel. Lépe řečeno, lze potvrdit, že kromě proslovů týkajících se schvalování Ústavy, jež byly ústředním tématem, k němuž referovali J. V. Stalin , V. M. Molotov , A. A. Ždanov , M. M. Litvinov , A. J. Vyšinskij, nic zásadního nezaznělo.

58. Mezinárodní situace byla skutečně napjatá. Vítězství fašismu ve španělské občanské válce bylo jen otázkou času. Sovětský svaz byl obklopen nepřátelskými mocnostmi. Ve druhé polovině třicátých let byly všechny tyto země zuřivě i nelítostně autoritářskými, militaristickými, antikomunistickými a protisovětskými režimy. V říjnu 1936 střílela děla finské armády přes sovětskou hranici na území SSSR. Téhož měsíce vznikla „Osa Berlín — Řím“, zformovaná Hitlerem a Mussolinim. Vytrvalé Sovětské úsilí vytvořit vojenské spojenectví proti nacistickému Německu se setkalo s odmítnutím v hlavních městech Západu.(Žukov, Inoy 285-309).

59. Zatímco sjezd projednával novou Ústavu, sovětské vedení se nacházelo mezi prvními dvěma Velkými moskevskými procesy. V srpnu 1936 probíhalo rovněž soudní líčení se Zinověvem a Kameněvem. Druhý proces se konal v lednu 1937, týkal se poměrně mnoha významných stoupenců Trockého, především Jurije Pjatakova, až donedávna náměstka komisaře těžkého průmyslu.

60. Plénum ústředního výboru v únoru a březnu 1937 zdramatizovalo rozpory uvnitř vedení strany: sovětské vedení se muselo připravit na boj proti vnitřním nepřátelům i zajistit a do konce roku zrealizovat nutnost připravit zemi k tajným a demokratickým volbám podle nové ústavy. Postupné zjištění a odhalení stále se zvyšujícího počtu skupin, jež se spikly ke svržení sovětské vlády, vyžadovalo rozhodnou policejní akci. Ale příprava na skutečně demokratické volby kandidátů a zlepšení vnitřní demokracie - témata, jež znovu a znovu zdůrazňují ti, kteří jsou Stalinovi v politbyru nejblíže - vyžadují opak: otevřenost ke kritice a sebekritice, tajné volby vůdců stranickou členskou základnou a konec „kooptace“ prvních tajemníků.

61. Toto Plénum, které bylo nejdelším v dějinách SSSR, trvalo dva týdny. Přesto o něm obyvatelé Sovětského svazu pranic netušili až do roku 1992, kdy začal po dobu téměř čtyř let vycházet rozsáhlý takřka kompletní přepis Pléna publikovaný v časopise Вопросы Истории (Otázky dějin).

62. Ježovova zpráva o pokračování šetření konspirace v zemi byla zastíněna Nikolajem Bucharinem, který se ve svých užvaněných a teatrálních pokusech vyznat se z dřívějších zločinů, vytrvale snažil distancovat od svých někdejších spolupracovníků, srdceryvně všechny ujišťoval o své současné loajalitě, dokázal nakonec pouze jediné: obvinit i usvědčit sám sebe. (str. 40-42; Getty and Naumov souhlasí, 563)

63. Po třech dnech Ždanov hovořil o potřebě větší demokracie jak v zemi, tak ve straně, nabádal a vyzýval k boji proti byrokracii i nutnosti vytvoření užších spojení a vazeb s masami, ať již stranickými, či nestranickými.

Nový volební systém bude pod silným tlakem na zlepšení práce sovětských orgánů, likvidaci daného počtu úředních institucí, odbourávání byrokratických nedostatků a deformací v práci sovětských organizací. A. A. Ždanov tehdy vyslovil větu „A tyto často flagrantní nedostatky jsou, jak víte, velmi podstatné. Orgány naší strany musí být připraveny k volebnímu zápasu. Ve volbách budeme mít co do činění s nepřátelskou agitací i kandidáty odpůrců“. (Zhukov,Inoy 343)

64. Není pochyb o tom, že Ždanov, který hovořil jménem Stalinova vedení, předvídal skutečné volební klání nestranických kandidátů, kteří často vážně nesouhlasili s vývojem v Sovětském svazu. Tato skutečnost je již sama o sobě v naprostém rozporu s chruščovským popisem událostí.

65. Ždanov rovněž důrazně vyzdvihl potřebu rozvíjet demokratické normy v rámci samotné bolševické strany:

„Chceme-li vydobýt respekt sovětských i stranických pracujících k našim zákonům a obyvatel SSSR k sovětské Ústavě, pak musíme garantovat restrukturalizaci (přestavbu!, perestrojku!) práce strany na základě neklamného, nezpochybnitelného i kompletního, především však důsledného uskutečnění i praktické realizace základů vnitrostranické demokracie, které jsou vymezeny ve stanovách naší strany“.

A vyjmenoval základní opatření, která již byla obsažena v návrhu usnesení k jeho zprávě:

@ právo odstranění kooptace,

• zákaz volby kandidátky jedné strany,

• garance „neomezeného práva členů VKS (b) nebrat zřetel

na nominované kandidáty,

•neomezené právo kritiky těchto kandidátů.“

(Žukov, Inoy 345)

66. Zpráva A. A. Ždanova se však utopila v rozpravách o jiných bodech programu, především v diskusích o „nepřátelích“. Řada prvních tajemníků odpověděla poplašnou zprávou, že se z těch, kteří se chystali nejsvědomitěji, nebo se alespoň očekávalo, že se k sovětským volbám budou připravovat skutečně pečlivě, vyklubali odpůrci sovětské moci: eseři (sociální revolucionáři), kněžouři a podobní „nepřátelé“.

67. Molotov odpověděl zprávou, jež znovu zdůraznila nutnost „rozvoje a posílení sebekritiky“ a přímo se tak postavila proti hledání „nepřátel“:

„Nemá smysl hledat viníky, soudruzi. Tedy alespoň pokud dáváte přednost tomu, že každý z nás je na vině, centrálními institucemi strany počínaje a nejmenšími stranickými organizacemi konče. "(Žukov, Inoy 349)

68. Ale ti, kteří následovali Molotova na stupně vítězů, ignorovali jeho zprávu a neustále mleli o nutnosti „vyhledávání“ »nepřátel«, konfrontaci s „rozvratníky“ a boji proti „totální zkáze“. (352) Když Molotov promluvil znovu, žasl nad tím, že podstatě jeho zprávy nebyla věnována téměř žádná pozornost, zopakoval tedy totéž, co vyřkl již prve, přičemž zdůraznil, co bylo vykonáno proti vnitřním nepřátelům.

69. Stalinův projev z 3. března 1937 byl členěn i koncipován podobně, ale upozornil a nakonec podtrhl nutnost navrátit se k precizaci práce strany, k potřebě odstranit neschopné členy strany a jejich nahrazení novými. Stejně jako Molotovova zpráva byla i ta Stalinova prakticky ignorována.

Od začátku diskusí byly Stalinovy obavy pochopitelné. Zdálo se, že narazil na hluchou stěnu nepochopení i neochoty členů ÚV, kteří ve zprávě slyšeli jen to, co slyšet chtěli a hodlali diskutovat výhradně o tom, co se po nich chtělo, aby diskutovali. Z 24 osob, které se diskusí zúčastnily, hovořilo plných 15 především o „nepřátelích lidu“, tedy o trockistech. Mluvili přesvědčivě, směle i průbojně, stejně jako tomu bylo po zprávách Ždanova a Molotova. Zredukovali zkrátka všechny problémy na jediný: nutnost hledání „nepřátel“. A prakticky žádný z nich se neodvolal na Stalinův stěžejní, ústřední bod - nalézt nedostatky v práci stranických organizací, o přípravě na volby do Nejvyššího sovětu ani nemluvě. (Zhukov, Inoy 357)

70. Stalinské vedení zintenzivnilo útok na první tajemníky. J. A. Jakovlev kritizoval vůdce strany v Moskvě Chruščova, kromě jiného za mnohá neoprávněná vypuzení členů strany z VKS (b); Malenkov tvrdě kritizoval věrchušku stranických tajemníků ohledně jejich do očí bijící lhostejnosti vůči řadovým členům. Zdá se, že právě to stimulovalo členy ÚV, aby dočasně přestali mluvit o nepřátelích, avšak jen proto, aby se mohli hájit sami. Na samotnou Stalinovu zprávu tak či tak ještě odpovězeno nebylo. (Žukov, Inoy 358-60)

71. Ve svém závěrečném projevu ze dne 5. března, posledního dne pléna, Stalin minimalizoval nutnost nahánění nepřátel, dokonce i trockistů, z nichž mnozí, jak uvedl, se již do strany navrátili. STĚŽEJNÍM TÉMATEM J. V. STALINA BYLA POTŘEBA ZAVEDENÍ MOŽNOSTI ODVOLAT STRANICKÉ FUNKCIONÁŘE Z ŘÍZENÍ VŠECH ASPEKTŮ EKONOMIKY A HOSPODÁŘSTVÍ, úhelným kamenem bylo téma: NUTNOST ZAVEDENÍ MOŽNOSTI KDYKOLI ODVOLAT STRANICKÉ FUNKCIONÁŘE Z ŘÍZENÍ JAKÝCHKOLI SLOŽEK TÝKAJÍCÍCH SE EKONOMIKY, NEZBYTNOST NELÍTOSTNÉHO BOJE PROTI BYROKRACII A STÁLÉ NAVYŠOVÁNÍ POLITICKÉ ÚROVNĚ STRANICKÝCH KÁDRŮ. Jinými slovy, STALIN SI zkrátka TROUFL K RAZANTNÍ KRITICE PRVNÍCH TAJEMNÍKŮ:

„Někteří soudruzi mezi námi si myslí, že pokud jsou členy Narkomu (= lidového komisariátu), pak vědí všechno. Domnívají se, že postavení samo o sobě poskytuje velice rozsáhlé, téměř nevyčerpatelné znalosti. Nebo dumají: Pokud jsem členem Ústředního výboru, pak jím přece nemohu být náhodou, zvolili mne, protože jsem moudrý. Tak se ale věci nemají, ani člen ÚV nemá patent na pravdu.“

(Stalin, Zakliuchitel'noe; Zhukov, Inoy 360-1)

72. Nejzlověstněji musela všem funkcionářům strany, především prvním tajemníkům, znít v uších Stalinova slova, když se nechal slyšet, že každému z vedoucích pracovníků je potřebí za sebe neodkladně vybrat dva kádry, aby tyto převzaly jejich pozici po dobu šestiměsíčních politických vzdělávacích kurzů, které již brzy přijdou na pořad dne. S výměnou a případnou rotací vedoucích představitelů se mohli tajemníci strany oprávněně obávat toho, že budou moci být snáze opětovně přeřazováni, což by znamenalo rozbití jistoty pohodlného bydla jejich „rodin“ (servilních a jim podléhajících úředníků), a začátek konce jejich pohodlí, kteréžto je hlavní příčinou byrokracie. (Zhukov, Inoy 362)

73. Thurston charakterizuje Stalinův projev jako „výrazně mírnější“, zdůrazňující „potřebu učit se od mas a věnovat pozornost kritice zdola“. Dokonce i rozhodnutí přijatá na základě Stalinovy zprávy se týkala „nepřátel“ jen zkratkovitě, v prvé řadě šlo o nedostatky ve stranických organizacích a jejich vedení. Podle Žukova, který cituje z tohoto nepublikovaného usnesení, se dokonce ani jeden z 25 bodů řeči Josifa Vissarionoviče nezabýval „nepřáteli“. (Thurston, 48-9; Zhukov, Inoy 362-4) .

74. Po plenárním zasedání zinscenovali první tajemníci faktickou vzpouru. Avšak nejprve Stalin a posléze celé politbyro rozeslali zprávy, které znovu a vytrvale zdůrazňovaly potřebu realizace tajné volby v rámci strany, jednoznačně se postavily proti kooptaci a jasně podpořily svobodné volby i potřebu všeobecné vnitrostranické demokracie. První tajemníci však i přesto nadále pokračovali v řízení záležitostí dle starého mustru, bez ohledu na usnesení pléna.

75. Během několika příštích měsíců se STALIN A JEHO NEJBLIŽŠÍ SPOLUPRACOVNÍCI SNAŽILI ODVRÁTIT POZORNOST OD LOVU VNITŘNÍCH NEPŘÁTEL, kterýžto BYL JÁDREM I OHNISKEM ZÁJMU NEMALÉHO POČTU ČLENŮ ÚV, a SOVĚTSKÝ VŮDCE SE JIŽ HODLAL NAPLNO VĚNOVAT BOJI PROTI BYROKRACII VE STRANĚ A PŘEDEVŠÍM PŘÍPRAVĚ NA SOVĚTSKÉ VOLBY. Mezitím „se místní vůdcové strany činili v rámci stranické disciplíny (často i mimo ni) seč mohli, a dělali vše proto, aby zdrželi, oddálili či dokonce zabránili konání demokratických voleb.“ (Getty, „Excesses“ 126, Zhukov, Inoy 367-71)

76. Nenadálá, náhlá a nečekaná odhalení z dubna, května a počátku června 1937 toho, co se zdálo být široce rozvětveným vojenským a policejním spiknutím, způsobila, že Stalinova vláda zpanikařila. Vůdčí osoba sovětského Lidového komisariátu vnitra (NKVD) i jeho lidový komisař v letech 1934 až 1936 Genrikh Jagoda, který po dobu 12ti let — mezi 1923-1934 — byl na základě jmenování Felixe E. Dzeržinského druhým náměstkem nástupnické organizace Čeky (Všeruské bezpečnostní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáži) byl zatčen koncem března 1937 a začal se ke svému obviněním přiznávat v dubnu téhož roku. V květnu a začátkem června 1937 se doznali vrchní vojenští velitelé Rudé armády ke svému komplotu s německým generálním štábem s cílem porážky dělnicko-rolnické armády Sovětského svazu v případě napadení SSSR nacistickým Německem a jeho spojenci a rovněž se přiznali ke konspiraci i spojení se spiklenci čítajícími vysoce postavené politiky, z nichž mnoho stále zastávalo vysoké posty. (Getty, „Excesses“ 115, 135; Thurston, 70, 90, 101-2; Genrikh Yagoda.

Heindikh Jagoda s avantgardní krasavicí Idou Averbachovou. Jagoda, Genrikh Grigoryevich (1891-1938) byl v letech 1934 až 1936 vůdčí osobou sovětského Lidového komisariátu vnitra (NKVD). Jagoda byl polský žid, narozený v roce 1891 v Lodži, centru výroby bavlnářství v Polsku náležícím v té době carskému Rusku, ležícímu 100 km od Varšavy. Vystudoval farmacii a v roce 1907 vstoupil do VKS (b). Roku 1914 se oženil s Idou Averbachovou, neteří bolševika Jakova Sverdlova. Od roku 1920 byl členem předsednictva Čeky a po dobu 12ti let mezi 1923-1934 byl na základě jmenování Felixe E. Dzeržinského druhým náměstkem nástupnické organizace Čeky (Всероссийская чрезвычайная комиссия по борьбе с контрреволюцией и саботажем при СНК РСФСР – Všeruská zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů) nesoucí název OGPU (Spojená státní politická správa) spadající pod Radu lidových komisařů SSSR. Již ve Zvláštní komisi pro boj s kontrarevolucí ho F. E. Dzeržinský charakterizoval jako schopného, energického i ambiciózního úředníka. Jagoda měl značnou zásluhu v září 1927 při „odhalení“ Levé opozice, kterou vedli Trockij a Zinověv. V listopadu 1927 byl z VKS (b) vyloučen Trockij, Zinověv a téměř stovka jejich stoupenců. Od roku 1930 byl Jagoda pověřen prací v systému Hlavní správy nápravných pracovních táborů Sovětského svazu (GULAG). Jagoda byl stálý a dlouholetý spolupracovník Stalina, přičemž se v roce 1934 stal členem ÚV VKS (b) a byl pověřen prací v reorganizovaném komisariátu pro vnitřní záležitosti NKVD, do něhož byl OGPU transformován. Jako zástupce vedoucího OGPU spoluřídil Jagoda mezi lety 1931 a 1933 vybudování vodního kanálu mezi Bílým a Baltským mořem. Jakkoli byla stavba dalšího kanálu Moskva-Volha zahájena pod vedením Jagody, dokončena byla až jeho nástupcem Nikolajem Ježovem. Stalin patrně nikdy Jagodovi zcela nedůvěřoval, částečně proto, že Jagoda sympatizoval s Nikolajem Bucharinem, a to i přesto, že sám Bucharin v roce 1928 řekl, že se na Jagodu nedá spolehnout! Dne 25. září 1937 poslal Stalin telegram Politbyru, v němž požadoval nahrazení Genrikha Jagody Nikolajem Ježovem a uvedl, že Jagoda definitivně dokázal, že není schopen odhalit trockistsko-zinověvský blok. Dne 10. července 1934, dva měsíce po smrti Vjačeslav Rudolfoviče Menžinského (1874–1934), jediného předsedy OGPU v letech 1926 až 1934, jmenoval Joseph Stalin Jagodu komisařem pro vnitřní záležitosti, což bylo místo, které zahrnovalo dohled nad pravidelnou i tajnou policií NKVD. Jagoda úzce spolupracoval s Nejvyšším prokurátorem Sovětského svazu Andrejem Januarjevičem Vyšinským při řízení agendy prvního Moskevského procesu, který v srpnu 1936 vedl k stíhání, soudu a následnému vynesení rozsudku smrti nad bývalými sovětskými politiky Grigorijem Zinověvem a a Lvem Kameněvem. V březnu 1937 byl Jagoda zatčen a obviněn z pašování diamantů, korupce a usvědčen, že pracoval jako německého agent již od vstupu do bolševické strany v roce 1917. V ČASE, KDY HŘMĚLO A LÁMAL SE CHLÉB, VYŠLO NAJEVO: JAGODA, KTERÝ MĚL ZE SVÉ MOCNÉ POZICE ŠÉFA LIDOVÉHO KOMISAŘE VNITRA (NKVD) ODPOVÍDAT ZA BEZPEČNOST, INTRIKOVAL PROTI BEZPEČNOSTI SOVĚTSKÉHO STÁTU S CÍLEM SVRŽENÍ NEJEN J. V. STALINA, ALE ROVNĚŽ TZV. PĚTKY čítající kromě Josefa Vissarionoviče rovněž výstavbě sovětského stroje věrné bolševické kádry: V. M. Molotova, L. M. Kaganoviče, G. K. Ordžonikidzeho (Serga), K. J. Vorošilova.

77. Tato situace byla daleko závažnější, než jaké kdy dříve sovětská vláda čelila. V případě moskevských soudních procesů v letech 1936 a 1937 si vláda vyčlenila potřebný čas na důkladné prostudování a pečlivou přípravu případu a organizaci veřejného soudního řízení s cílem jeho maximální propagace i publicity. Ale vojenské spiknutí se rozhodlo s celou věcí vypořádat zcela jinak. O něco později než po třech týdnech od data zatčení maršála M. N. Tuchačevského došlo ve dnech 11. až 12. června k soudnímu procesu a popravě Tuchačevského společně se sedmi dalšími vysoce postavenými vojenskými veliteli. Věci se udály tak, že dne 22. května 1937 byl M. N. Tuchačevskij uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty a ze špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po vyšetřování byl společně s dalšími 7 veliteli popraven dne 12. června 1937.

Přečetly důkazy proti svým kolegům — povětšinou svým nadřízeným — a aby naslouchaly věci znalým analýzám J. V. Stalina i rudého maršála a lidového komisaře obrany K. J. Vorošilova (1881–1969).

78. V době pléna (únor-březen 1938) nebyli ještě G. G. Jagoda a M. N. Tuchačevskij zatčeni. Stalin a politbyro hodlali učinit ústavu hlavním bodem programu, za což se postavili, jakkoli většina členů ÚV toto téma ignorovala a upřednostňovala boj proti „nepřátelům“. Politbyro plánovalo, že ústavní reformy budou rovněž ústředním bodem programu i na nadcházejícím červnovém plenu. Ale v červnu byla situace odlišná. OBJEV SPIKNUTÍ HLAV NKVD I NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH VOJENSKÝCH VŮDCŮ, KTEŘÍ PLÁNOVALI SVRŽENÍ VLÁDY A VRAŽDY JEJÍCH VEDOUCÍCH ČLENŮ, ZCELA ZMĚNIL POLITICKOU ATMOSFÉRU.

79. Stalin byl v defenzivě. Ve svém 2. červnovém projevu na rozšířeném zasedání Vojenského sovětu (který se konal od 1. do 4. června) J. V. Stalin poukázal na řadu nedávno odhalených spiknutí (kauzu nazvali vyšetřovatelé NKVD té doby i současní ruští historici, např. J. N. Žukov či A. I. Fursov „KLUBOK“ (tj. „KLUBKO“). Jednalo se o důkladně i dovedně organizovaná spiknutí (téměř dokonaná) a do značné míry úspěšně řešená. Rovněž na plenárním zasedání v únoru a březnu Stalin a jeho podporovatelé okamžitě minimalizovali obavy z činnosti vnitřních nepřátel. Ovšem, jak konstatuje Žukov, situace byla „pomalu, ale rozhodně vyvedena z jeho [Stalinovy] kontroly“. (Stalin, Vystuplenie, Zhukov, Inoy Ch. 16, passim, 411).

80. Plenární zasedání Ústředního výboru v červnu 1937 zahájilo nejprve jednání o návrzích na vyloučení sedmi členů a kandidátů ÚV pro „nedostatek politické důvěryhodnosti“, a následně dalších 19 členů a kandidátů pro „zradu a aktivní kontrarevoluční činnost“. Těchto posledních 19 bylo zatčeno NKVD. Včetně 10 členů za podobná obvinění z ÚV vyloučených již před plenárním zasedáním i na základě výsledků jeho hlasování (čítaje v to vojenské velitele, kteří již byli zatčeni, souzeni a po soudním verdiktu popraveni), to v posledku znamenalo, že 36 ze 120 členů a kandidátů ÚV bylo od 1. května zbaveno moci.

81. Jakovlev a Molotov kritizovali fiasko vůdců strany a zpackanou organizaci při pořádání nezávislých a demokratických sovětských voleb. Molotov zdůraznil nutnost přimět ctěné a slovutné revolucionáře ustoupit z cesty, pokud nebudou připraveni k řešení soudobých úkolů a naléhavých výzev. Na průkazných faktech Vjačeslav Michajlovič ukázal, že sovětští funkcionáři nejsou nějaká „druholigová béčka“, za něž je evidentně stranická věrchuška považovala. Straničtí vůdci se také tak evidentně chovali.

82. J. A. Jakovlev odhalil a ostře kritizoval očividný neúspěch prvních tajemníků při realizaci tajných voleb do stranických postů, především jejich spoléhání se na jmenování (tzv. „kooptaci“) do funkcí. Zdůraznil, že členové strany, kteří byli zvoleni jako poslanci do sovětů, by neměli podléhat disciplíně stranických skupin mimo sověty, aby jim tyto říkaly, či snad je dokonce nabádaly, jak hlasovat nebo koho volit. Od jejich stranických nadřízených (např. prvních tajemníků) jim tedy často bylo řečeno, jak hlasovat. Přitom právě na těch měli být nezávislí. Byl to v prvé řadě J. A. Jakovlev, který nejrazantněji upozornil na nutnost „náboru z velmi širokého rejstříku a bohatých rezerv nových kádrů, které by nahradily ty zbyrokratizované, ztrouchnivělé i prohnilé. Všechna tato prohlášení představují jednoznačný útok na první tajemníky. (Zhukov, Inoy 424-7; Tayny, 39-40, citace z archivních dokumentů).

83. Ústava byla nakonec navržena a datum prvních voleb bylo stanoveno na 12. prosince 1937. Stalinské vedení znovu vyzvalo k důraznému boji proti byrokracií a vytváření i upevňování vazeb s masami. Nicméně – zopakujme – vše se to spustilo současně s bezprecedentním souhrnným vyloučením 26 členů ÚV, z nichž 19 bylo přímo obviněno ze zrady a kontrarevoluční činnosti. (Zhukov,Inoy 430).

84. Snad nejvíce odhalila následující Stalinova poznámka, jíž cituje historik Žukov:

Na závěr diskuse, když se bez emocí hledaly metody počítání hlasovacích lístků, [Stalin] poznamenal, že na Západě, kvůli systému existence více politických stran, tento problém neexistoval. Vycházeje z toho použil slova, která při takovém setkání zněla velmi zvláštně: „U nás různé politické strany nemáme. Naštěstí nebo bohužel máme jen jednu stranu.“ [zvýrazněno Žukovem] A pak navrhl, ale jen jako dočasné opatření, aby volby proběhly v nevzrušené atmosféře s volenými zástupci všech stávajících společenských organizací s výjimkou bolševické strany… AUTOKRACIE STRANY SE VŠAK STALA SKUTEČNOSTÍ. (Žukov, Inoy 430-1, kurzíva přidána, Tayny 38)

85. Bolševická strana byla v těžké krizi a nebylo možné očekávat, že se události budou rozvíjet hladce. BYLA TO NEJHORŠÍ MOŽNÁ ATMOSFÉRA, V NÍŽ SE PŘIPRAVOVALO SCHVALOVÁNÍ DEMOKRATICKÝCH, TAJNÝCH, VŠEOBECNÝCH A ALTERNATIVNÍCH VOLEB. PLÁN JOSEFA STALINA NA REFORMU SOVĚTSKÉ VLÁDY A ÚLOHU BOLŠEVICKÉ STRANY V NÍ BYL ODSOUZEN KE ZKÁZE.

86. Na konci plenárního zasedání se první tajemník Západo-sibiřského kraje (oblast ruské republiky) Robert Eiche soukromě setkal se Stalinem. Pak se s ním setkali i někteří další první tajemníci. Pravděpodobně požadovali vybavit olbřímími pravomocemi, které jim byly poskytnuty krátce poté. Spočívaly v možnosti vytvářet „trojky“ tj. skupiny tří úředníků, aby bojovaly proti rozsáhlým spiknutím vedeným proti sovětské vládě v dané oblasti. Tyto trojky dostaly výkonnou pravomoc bez odvolání. Trojkami byly vyžádány a určeny početní limity těch, kdo mají být zastřeleni, i ostatních, kteří mají být uvězněni na základě výhradní a suverénní moci těchto trojek. Když se tyto trojkami stanovené nejzazší meze vyčerpaly, trojky žádaly o navýšení limitů. Jurij Žukov je toho názoru, že Eiche možná jednal jménem neformální skupiny prvních tajemníků. (Getty, Excesses 129; Zhukov, Inoy 435).

87. Kdo byl cílem těchto drakonických procesů organizovaných trojkami? Žukov se domnívá, že jimi museli být právě lyšenci, tedy lidé, jejichž občanská práva, včetně volebního, byla nedávno obnovena a jejichž hlasy potenciálně představovaly největší nebezpečí pro pokračování výkonu pravomocí prvních tajemníků. Žukov povětšinou odmítá existenci reálných spiknutí. Ale archivní dokumenty, které byly nedávno zveřejněny v Rusku, jasně ukazují, že přinejmenším centrální vedení neustále přijímalo velmi důvěryhodné policejní záznamy o spiknutí, včetně přepisů výpovědí a doznání. Stalin a další v Moskvě věřili, že tato spiknutí skutečně existovala. Myslím, že v tomto okamžiku je cílem Žukova ukázat, že některá z údajně spáchaných spiknutí skutečně existovala a že v ně první tajemníci věřili. (Zhukov, KP Nov. 13 02; Inoy, Ch. 18; „Repressii“ 23; Lubianka B

88. Další hypotézou je, že kdokoli, kdo je momentálně, či kdy byl zapojen do jakéhokoli opozičního hnutí, byl pravděpodobně považován za „nepřítele“, byl zatčen a vyšetřován NKVD, tedy jedním z členů, jsoucích součástí trojky. Další skupinou byli ti, kteří otevřeně vyjádřili nedůvěru nebo nenávist vůči sovětskému systému jako celku. Thurston dokazuje, že takoví lidé byli často ihned zatčeni. Ti, kteří prostě vyjádřili kritiku lokálních vůdců strany, především však prvních tajemníků VKS (b), jichž zejména nešetřili na protestních shromážděních a kteří byli povoláni k tomuto účelu ke slyšení do místních sovětů, však nebyli zatčeni, zatímco někteří z těch, které kritizovali, včetně vůdců strany, někdy zatčeni byli. (Thurston, 94-5)

89. Naopak, proti těm, kteří tvrdí, že spiknutí bylo fantazií Stalinovy paranoidní mysli - nebo snad dokonce lží, pomocí níž se chystalo posílení Stalinova megalomanského držení moci — existuje mnoho důkazů, že skutečné spiknutí reálně existovalo. To potvrzuje i úplný seznam spiklenců, kteří se později dostali ze SSSR. Kompletní počet policejních dokumentů týkajících se takových spiknutí, z nichž jen málo nebylo dosud zveřejněno, zcela prokazatelně, argumentačně i faktologicky naprosto přesvědčivě a jasně lze s úspěchem postavit jako úhelný kámen proti všemožným dojmům, pojmům i vylhaným báchorkám snažícím se tvrdit, že to vše bylo vyfabrikováno, smyšleno či uměle zkonstruováno. Kromě toho, Stalinovy poznámky k těmto dokumentům objasňují, že skutečně věřil, že jsou pravdivé. (Getty, „Excesses“ 131-4,Lubianka B).

90. Getty shrnuje beznadějný rozpor takto:

„Stalin ještě nebyl ochoten ustoupit od voleb s minimálně dvěma protikandidáty a dne 2. července 1937 Pravda bezpochyby zklamala regionální tajemníky tím, že zveřejnila první část nových volebních pravidel, která přijala a prosadila realizaci demokratických voleb s tajným hlasováním. Stalin však nabídl kompromis. Téhož dne, kdy byl vydán volební zákon, schválilo politbyro zahájení hromadné operace proti těm živlům, na něž si místní představitelé stěžovali, a o hodinu později poslal Stalin svůj telegram vedoucím oblastním vůdcům VKS (b), v němž nařídil zahájení operace Kulak [vs. lishentsy - GF]. Je těžké vyhnout se závěru, že výměnou za přinucení lokálních stranických vůdců zrealizovat volby, se Stalin rozhodl pomoci jim získat povolení zabít nebo deportovat stovky či tisíce jejich vlastních „nebezpečných elementů“. (Getty, „Excesses“ 126)

91. Stalin poukazoval na nezbytnost vytváření předpokladů s cílem uskutečnění demokratických voleb mezi sebou soutěžících kandidátů bez ohledu na v tom čase probíhající čistky, mimosoudní popravy a deportace. Celá jeho aktivita však jakoby možnost takových voleb skutečně sabotovala.

92. Politbyro se nejdříve pokusilo omezit represivní kampaň tím, že nařídilo, aby tato byla ukončena do pěti dnů. Některé členy vedení přesvědčilo, resp. přinutilo, aby umožnili NKVD prodloužit tuto dobu na čtyři měsíce — od 5. - 15. srpna do 5. - 15. prosince. Jednalo se o velký počet zatčených? Čelila strana nepopiratelně rozsáhlým spiknutím a ohromné vnitřní hrozbě? Neznáme podrobnosti toho, jak a proč se toto masové potlačování rozvinulo tak, jak se tomu stalo.

93. Přesně takové bylo období, během něhož měla probíhat volební kampaň. Politbyro pokračovalo v přípravě demokratických voleb umožňujících výběr z minimálně dvou kandidátů, tisk i rozhlas pomáhaly vysvětlovat a objasňovat voličům veškeré jejich možnosti jak hlasovat v dodatečných kolech voleb a zároveň občanům objasňovaly povinnosti úředníků. Politbyro bedlivě zvažovalo, jaká protistranická opozice, pokud vůbec nějaká, by mohla být považována za „loajální“, zároveň však také jeho členové rozmýšleli, jaké její skutky by mohly vést k represím, věznění či takovým obviněním, za něž prokurátor navrhoval trest smrti. (Getty, „Excesses,“passim.; Zhukov, Inoy 435)

94. S věcí související dokumenty ukazují, že Stalin a ústřední vedení politbyra byli přesvědčeni, že anti-sovětští spiklenci jsou aktivní a musí být řešeni. Z toho důvodu se během únorového a březnového plenárního zasedání do věci vložili místní straničtí vůdcové. Toto nebezpečí tehdy stalinské vedení minimalizovalo a upřelo pozornost k precizaci a finalizaci nové Ústavy, především však k přípravám na nové volby a nahrazení starého „zbyrokratizovaného“ vedení novým.

95. V důsledku toho se mohli první tajemníci na červnovém plenárním zasedání vyjádřit takto: „Říkali jsme vám to. Měli jsme pravdu a vy jste se mýlili. A navíc je až dodnes zřejmé, že nebezpeční spiklenci jsou aktivní stále, připraveni zneužít volební kampaň k vybuzení vzpoury proti sovětské vládě.“ Proběhly události skutečně takto? Každopádně se to zdá se být hodnověrné. Být si však jisti nemůžeme.

96. Stalin a ústřední vedení neměly ponětí o tom, jak hluboce se tyto konspirace rozšířily. Nevěděli ani netušili, jakých zvěrstev se jsou schopny dopustit nacistické Německo nebo fašistické Japonsko. Dne 2. června řekl Stalin na rozšířené schůzi vojenského sovětu, že TUCHAČEVSKÉHO SKUPINA PŘEDALA OPERAČNÍ PLÁNY RUDÉ ARMÁDY NĚMECKÉMU GENERÁLNÍMU ŠTÁBU. To znamenalo, že i Japoncům, kteří byli vázáni vojenským paktem Osa a politickým Paktem proti Kominterně. Pakt proti Kominterně byl podepsán dne 25. listopadu 1936 v Berlíně mezi Třetí říší a Japonskem. Zhruba o rok později, dne 6. listopadu 1937 se k paktu připojila i Itálie podpisem italského ministra zahraničí hraběte Galeazza Ciana. Za Německo podepsal smlouvu ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a za Japonsko vyslanec Mušanokoji Kintomo. Na dobu pěti let se obě země zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě (z důvodu zachování diplomatických vztahů se SSSR ne přímo proti socialistickému státu). OSA (Berlín-Řím) bylo označení pro pakt nacistického hitlerovského Německa s fašistickou mussoliniovskou Itálií, jež byl podepsán dne 25. října 1936. Pakt proti Kominterně (Komunistické internacionále) byl pakt uzavřený 25. listopadu 1936 v Berlíně meziTřetí říší a Japonskem. Zhruba o rok později, dne 6. listopadu 1937, se k paktu připojila i Itálie. Za Německo podepsal ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, za Japonsko vyslanec Mušanokoji Kintomo. Na dobu pěti let se obě země zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě (z důvodu zachování diplomatických vztahů se SSSR ne přímo proti socialistickému státu). V tajném dodatku se pak dohodly, že v případě útoku jednoho ze signatářů na SSSR zachovají neutralitu a neuzavřou se Sovětským svazem žádné smlouvy, které by odporovaly duchu paktu. V roce 1941 byl pakt prodloužen o dalších šest let a připojilo se k němu dalších třináct signatářů: Především němečtí spojenci a satelity: Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko, Chorvatsko, Dánsko, Finsko, Španělsko a dvě japonské loutkové vlády: Mandžusko a Čína.

97. STALIN ŘEKL VOJEVŮDCŮM RUDÉ ARMÁDY, ŽE SPIKLENCI USILOVALI O TO, ABY SE SSSR STAL „DALŠÍM ŠPANĚLSKEM“ — TJ. PÁTOU KOLONOU KOORDINUJÍCÍ INVAZNÍ FAŠISTICKOU ARMÁDU. Proti této děsivé, ohavné, hanebné, především však podlé hrozbě bylo sovětské vedení rozhodnuto reagovat s nekompromisní rozhodností. (Stalin, „Vystuplenie“)

98. Současně mnoho důkazů naznačuje, že ústřední vedení (Stalin) hodlalo omezit represe „trojky“ požadované prvními tajemníky a pokračovat v provádění tajných a demokratických konkurenčních voleb a tvorbě, resp. precizaci nové ústavy. V období od 5. do 11. července většina prvních tajemníků následovala Eicheho vedení v zaslání přesných čísel těch, kteří mají být potlačeni, ať už popravou (kategorie 1) nebo vězením (kategorie 2). Pak náhle dne 12. července zaslal zástupce NKVD komisař M. P. Frinovskii naléhavý telegram všem místním policejním orgánům: „Nezačínejte operaci k potlačení bývalých kulaků. Opakuji, nezačínejte!“ (Getty, „Excesy“ 127-8)

99. Vedoucí místní šéfové NKVD byli odvoláni do Moskvy na konference, na nichž byl vydán příkaz č. 00447. Tato velmi dlouhá a obsažná instrukce rozšiřovala skupiny lidí, které byly vystaveny represím (včetně kněžích, těch, kteří se předtím postavili proti Sovětské moci a zločincům), a — obvykle — tak snížili „limity“ nebo čísla požadovaná provinčními tajemníky. Veškerá tato váhavost naznačovala neshody a boje mezi „centrem“ — Stalinem a ústředním vedením politbyra — a prvními tajemníky v provinčních oblastech. Stalin byl, pokud šlo o odpovědnost, očividně z obliga. (Objednávka č. 00447; „Excesses“; Getty 126-9).

100. Plénum Ústředního výboru z října 1937 bylo svědkem konečného zrušení plánu demokratických sporných voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů. Vzorový hlasovací lístek s několika kandidáty byl již vypracován i vytištěn; několik z nich je uloženo v různých archivech. Namísto toho byly sovětské volby v prosinci 1937 provedeny na základě toho, že straničtí kandidáti se jich mohou účastnit na volební kandidátce s 20-25% nezúčastněných kandidátů — jinými slovy, v „alianci“, ale bez soutěže. Volby byly původně plánovány bez volebních kandidátek; vybírat se měli pouze jednotlivci - což by byla mnohem demokratičtější metoda. Prof. Juriji Žukovovi se podařilo v archivu nalézt ten dokument, který podepsal V. M. Molotov dne 11. října v 18:00 hodin a jímž zrušil realizaci Stalinem upřednostňovaného pořádání voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů. To nevyhnutelně znamenalo ústup Stalina i jeho stoupenců v Politbyru. (Zhukov, KP 19 Nov. 02; Zhukov, Tayny. 41; Inoy 443)

101. BYLO TOMU rovněž NA ŘÍJNOVÉM PLENU ÚV, NA NĚMŽ BYL VZNESEN PRVNÍ PROTEST PROTI MASOVÝM REPRESÍM, který zdvihl první tajemník města Kursk G. S. Peskarëv „Oni [NKVD? Trojka? - GF] odsuzovali lidi za drobné věci ... nezákonně a když jsme ... vznesli otázku na ÚV, soudruzi Stalin a Molotov nás jasně podpořili a poslali brigádu kontrolorů — pracovníků Nejvyššího soudu a státního zastupitelství — tyto případy přezkoumat. A UKÁZALO SE, ŽE PO TŘÍTÝDENNÍ PRÁCI KOMISE PŘEZKUMNÍKŮ OZNAČILI KONTROLOŘI 56% TRESTŮ V 16 OKRESECH ZA NEZÁKONNÉ. A NEDOSTI TOMU, U 45% ROZSUDKŮ NEEXISTUJÍ ŽÁDNÉ DŮKAZY O TOM, ŽE BY BYL SPÁCHÁN TRESTNÝ ČIN.“ (Zhukov, Tayny, 43, zdůraznění přidáno)

102. V lednu 1938 doručil Malenkov plenu nevybíravou kritikou ohromného počtu vyloučených členů strany a odsouzených občanů, často nedoloženou seznamy jmen, ale pouze počtem odsouzených! P. P. Postyšev, první tajemník Kujbyševa, byl jako kandidátský člen politbyra vyškrtnut, protože trval na tom, že mezi všemi funkcionáři strany se nalezne „stěží jediný čestný muž“.

103. Zdá se, že NKVD stála mimo vlastní řízení, což bylo běžné v nemálo lokalitách. A první tajemníci na tom byli po výtce podobně. (Zhukov, KP 19. listopadu 02, Tayny, str. 47-51, Thurston 101-2, 112) Navzdory tomu se však vedení politbyra obávalo, že existují opravdoví spiklenci, s nimiž se musí vypořádat. Plný rozsah zneužití NKVD nebyl rozpoznán. Jak poznamenává J. N. Žukov, zpráva G. M. Malenkova obviňující kariéristy uvnitř strany z masivních vyhazovů i mnohých zatčení, následovala za slovy L. M. Kaganoviče a A. A. Ždanova, kteří zdůrazňovali boj proti nepřátelům a věnovali jen malou pozornost „naivitě a nevědomosti“ práci „čestných bolševiků“.

104. Deník PRAVDA, pod bezprostřední kontrolou Stalinova vedení, vytrvale žádal, aby VKS (b) BYLA JAKO STRANA ODSTRANĚNA Z PŘÍMÉHO ŘÍZENÍ EKONOMICKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ A ODSTRANĚNA Z PŘÍMÉHO ŘÍZENÍ EKONOMICKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ A POVINNOVÁNA PROSAZOVÁNÍM NESTRANÍKŮ DO ŘÍDÍCÍCH VEDOUCÍCH POSTŮ. (Zhukov, Tayny 51-2)

Mezitím Nikita S. Chruščov, který v roce 1937 vyzval k POPRAVÁM 20.000 bezejmenných LIDÍ, když byl vedoucím strany v Moskvě, byl přemístěn na Ukrajinu, odkud během jednoho měsíce požádal o poskytnutí pravomoci k potlačen 30.000 lidí. (Zhukov, Tayny 64, viz od str. 23).

105. Zdálo se, že N. I. Ježov (viz výše), který v roce 1936 převzal NKVD od Genrikha Jagody , byl v těsné shodě s prvními tajemníky.

Masové represe v letech 1937-38 tak zůstaly spojeny s Ježovovým jménem a dodnes jsou známy jako tzv. „Ježovština“ . Ježov byl přemluven k rezignaci dne 23. září 1938 a v listopadu 1938 následoval Lavrentij P. Berija .

106. Pod Berijou mnozí z důstojníků a prvních tajemníků NKVD odpovídali za tisíce poprav a vyhoštění, často byli popravováni nevinní lidé i za použití mučení zatčených. Přepisy soudů některých policistů, kteří používali mučení, byly zveřejněny. Mnoho lidí odsouzených a buď uvězněných, deportovaných nebo vyslaných do táborů bylo osvobozeno. Berija údajně později řekl, že byl povolán, aby „likvidoval“ Ježovštinu. Stalin řekl leteckému designerovi Jakovlevovi, že Ježov byl popraven za zabití mnoha nevinných lidí. (Lubianka B, Nos. 344; 363; 375; Mukhin, Ubiystvo 637; Yakovlev)

107. Nevyčíslitelné škody utrpěla sovětská společnost obecně, sovětská vláda a bolševická strana zvláště. To je samozřejmě dlouho všeobecně známo. To, co dosud nebylo pochopeno, je fakt, že zřizování trojek a velkých kvót na popravy a deportace bylo zahájeno na přímé naléhání prvních tajemníků, nikoliv kroků Stalinových. Žukov se domnívá, že úzké spojení mezi touto událostí a „hrozbou“ tajných, demokratických voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů i skutečnost, že Ústřednímu výboru se podařilo přinutit Stalinské vedení zrušit demokratické volby, naznačuje, že zbavení se tohoto „ohrožení“ bylo hlavním důvodem pro masová zatýkání a popravy „Ježovštiny“. (Zhukov, KP)

108. Nic nemůže zbavit Stalina a jeho stoupence velké odpovědnosti za popravy — zřejmě několik stovek tisíc (viz J. A. Getty („Excesses“ 132) — jenž cituje důkazy, že 236.000 poprav bylo schváleno „Moskvou“, což znamená vedením Stalina, ale více než 160% z tohoto počtu resp. 387.000 lidí bylo ve skutečnosti rozhodnuto místními úřady. (Pokud jde o přesné počty obětí tzv. stalinismu, odkazuji na vynikající knihu historika a předsedy Komunistické strany Švédska (marxistických revolucionářů), uprchlíka před fašistickým režimem (1926-1974) portugalského diktátora António de Oliveira Salazar (1889 –1970) Mario Sousy Lži týkající se dějin Sovětského svazu. (zde: http://pvpravda.cz/mario-sousa-lzi-tykajici-se-dejin-sovetskeho-svazu/) resp. na portálu Idnes zde: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=420804 V roce 1939 byly ve všech táborech, koloniích a věznicích celkem téměř 2 miliony vězňů. Z nich spáchalo politické zločiny 454.000 trestanců, nikoli 9 milionů jak tvrdí fanatický antikomunista R. Conquest ve své prolhané knize Velký teror. Počet těch, kteří zemřeli v táborech v období mezi lety 1937 a 1939 byl vyčíslen prací portugalského komunisty žijícího ve Švédsku a předsedy Komunistické strany marxistických revolucionářů Mario Sousy o dějinách SSSR asi na 160.000 a nikoli 3 miliony, jak tvrdí Conquest. V roce 1950 bylo v pracovních táborech 578.000 politických vězňů, nikoli 12 milionů.

109. ŽÁDNÁ VLÁDA NIKDY NEMŮŽE BÝT PŘIPRAVENA NA SOUČASNĚ PROBĚHLOU ZRADU NEJVYŠŠÍCH VOJENSKÝCH VELITELŮ, VYSOCE POSTAVENÝCH OSOB JAK V NÁRODNÍCH, TAK V DŮLEŽITÝCH REGIONÁLNÍCH VLÁDÁCH I V ČELE TAJNÉ A POHRANIČNÍ POLICIE.

110. Byla odhalena vážná série spiknutí týkající se současných i bývalých vedoucích představitelů, majících vazby po celé veliké zemi. Nejzlověstnější i nejhrozivější bylo zapojení generality na nejvyšší úrovni a odhalení jejího úmyslu poskytnout přísně tajné vojenské plány fašistickému nepříteli. Vojenští spiklenci měli kontakty po celém SSSR. Spiknutí se týkalo i nejvyšší úrovně NKVD včetně Genrikha Jagody, který stál v jejím čele od roku 1934 do roku 1936, přičemž před rokem 1934 byl po několik let druhým ve velení. Zkrátka nebylo možné vědět, jak rozšířené spiknutí bylo, ani kolika lidí se tato konspirace týkala. Prozíravým však bylo lze předpokládat to nejhorší.

111. Politbyro a Stalin sám byli na vrcholu dvou velkých hierarchií jak bolševické strany, tak i sovětské vlády. To, co věděli o stavu věcí v zemi, odráželo to, co jim řekli jejich podřízení. Během následujících dvanácti měsíců bylo zadrženo mnoho prvních tajemníků, z nichž více než polovina byla zatčena. Větší část přesných obvinění proti majoritě z těchto mužů a spisů jejich výslechů a soudních procesů musí být ještě odtajněna, dokonce i v postsovětském, protikomunistickém Rusku. Ale nyní máme dostatek vyšetřovacích důkazů, kterých dosáhly Stalin a politbyro, aby nám tyto pomohly získat jasnou představu o alarmující situaci, jíž čelily. (Lubianka B)

112. Bolševická strana byla zřízena a vychází z demokratického centralismu. Navzdory své vysoké pozici a obrovské popularitě, mohl být Stalin (jako jakýkoli jiný stranický vůdce) kdykoli odvolán většinou členů Ústředního výboru VKS (b).

113. Pro ilustraci Stalinovy neschopnosti zastavit do očí bijící opovržení i okázalou ignoranci prvních tajemníků vůči vytrvalému popírání elementárních principů demokratických voleb, cituje J. N. Žukov jednu událost z dosud nepublikovaného přepisu zasedání pléna ÚV z října 1937.

I. A. Kravcov, první tajemník Kasnodarského krajkomu (regionální výbor - GF), byl jediný, kdo potvrdil a podrobně popsal to, co jeho kolegové činí prohnaně i lstivě již několik týdnů. Načrtl výběr pouze těch kandidátů na zástupce Nejvyššího sovětu SSSR, kteří vyhovovali zájmům „širokého vedení“ „Navrhli jsme své kandidáty do nejvyššího sovětu,“ řekl upřímně Kravcov. „Kdo jsou tito soudruzi? Osm jsou členové VKS (b); dva jsou nestraníky, ale členy Komunistické organizace mládeže — Komsomol. Tímto způsobem jsme drželi procento nečlenů strany uvedených v hrubé osnově rozhodnutí ÚV. Dle zaměstnání byli tito soudruzi rozděleni následujícím způsobem: čtyři zaměstnanci strany, dva zaměstnanci Sovětu, jeden předseda kolchozu, jeden kombajnista, jeden řidič traktoru a jeden pracovník ropného průmyslu...“

Stalin: „Kdo další kromě řidiče?“

Kravcov: „Mezi deseti je Jakovlev, první tajemník krajkomu, [a] předseda krajského výkonného výboru.“

Stalin: „Kdo vám radil, abyste to udělali?“

Kravcov: „Musím říci, soudruhu Staline, že mi poradili zde, v aparátu ÚV.“

Stalin: „Kdo?“

Kravtsov: „My jsme v ÚV zadali našemu krajskému předsedovi výkonného výboru, soudruhu Simočkinu, aby získal souhlas v aparátu ÚV.“

Stalin: „Kdo?“

Kravcov: „To nemohu říci, nevím.“

Stalin: „Škoda, že neřeknete, že vám to bylo řečeno špatně (Žukov, Inoy 486-7)

114. Všichni první tajemníci evidentně dělali to, co Kravcov prohlásil zcela otevřeně: „Naprosto ignorovali princip tajných sovětských voleb, princip, za nějž původně sami hlasovali na předchozích plénech, ale nikdy s ním nesouhlasili.“ Znamenalo to definitivní porážku Stalinovu i ústředního vedení v této kauze, konec jeho vizím demokratických a revolučních reforem sovětského ústavního i volebního systému, na nichž důsledně pracovali přes dvě léta.

115. DEMOKRATICKÁ REFORMA BYLA PORAŽENA. Starý politický systém zůstal na svém místě. Stalinův plán realizace alternativního demokratického volebního klání byl pryč. „Tak pokus Stalina i jeho skupiny o důslednou reformu politického systému Sovětského svazu skončil úplným selháním.“ (Zhukov, Inoy 491)

116. Historik J. N. Žukov se domnívá, že „pokud by Stalin odmítl odvolání prvních tajemníků kvůli mimořádným pravomocem „trojky“, pravděpodobně by byl — Stalin — odsouzen, zatčen a jako kontrarevolucionář popraven.“ … Dnes by tak mohl být Stalin započítán mezi oběti represe z roku 1937 a antikomunistický spolek »Memorial« by už drahný čas požadoval, stejně jako komise A. N. Jakovleva Stalinovu rehabilitaci.“ (Žukov, KP 16. listopadu 02)

117. V listopadu 1938 L. P. Berija fakticky nahradil N. I. Ježova na postu vedoucího NKVD. „Trojky“ byly zrušeny. Mimořádné soudní popravy se zastavily a ti, kteří byli zodpovědní za mnohé z hrozných excesů, byli sami souzeni, odsouzeni i popraveni či uvězněni (V angličtině o tom napsal vynikající, fundovanou práci a rozvířil kvalitní diskusi Robert W. Thurston v knize Life and Terror, str. 128). Francouzská vláda odmítla pokračovat byť jen ve slabé verzi francouzsko-sovětské aliance, na níž se Francie dohodla se Sovětským svazem, jakkoli si SSSR naopak upevnění tohoto svazku velice přál. ANGLO-AMERIČTÍ SPOJENCI USTOUPILI HITLEROVI (a POLSKÝM FAŠISTŮM) a UMOŽNILI TAK TISÍCILETÉ ŘÍŠI VYDAT ÚZEMÍ SUDET BEZ BOJE. NACISTICKÉ NĚMECKO MĚLO VOJENSKOU ALIANCI S FAŠISTICKÝM POLSKEM CÍLÍCÍ K AGRESI PROTI SOVĚTSKÉMU SVAZU. ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA, V NÍŽ SSSR JEDNOZNAČNĚ I VŠESTRANNĚ PODPOROVAL REPUBLIKÁNSKOU STRANU, SKONČILA PORÁŽKOU A VÍTĚZSTVÍM FAŠISTICKÉHO GENERÁLA FRANCA. MUSOLLINIHO ITÁLIE NAPADLA HABEŠ, ANIŽ SPOLEČNOST NÁRODŮ COKOLI UČINILA. „SLADKÁ FRANCIE A HRDÝ ALBION" DEFINITIVNĚ, JEDNOZNAČNĚ I NEZASTŘENNĚ POVZBUDILY HITLERA K ÚTOKU NA SSSR I VĚTŠINU ZEMÍ VÝCHODNÍ EVROPY. (Lubianka B, č. 365, Leibowitz)

118. Žukov se domnívá, že pokud by Stalin odmítl odvolání prvních tajemníků kvůli mimořádným pravomocem „trojky“, pravděpodobně by byl —Stalin — odsouzen, zatčen a jako kontrarevolucionář popraven.“ … Dnes by tak mohl být Stalin započítán mezi oběti represe z roku 1937 a »Památník« a komise A. N. Jakovleva.

119. Stalinská vláda se po roce 1938 již nepokusila znovu zavést demokratický volební systém ústavy z roku 1936. Byl tento neúspěch odrazem pokračující patové situace mezi vedením J. V. Stalina a prvními tajemníky v Ústředním výboru? Nebo odhadem, že by se v krajně nebezpečné situaci kvapně se blížící hrozivé války mělo s dalšími razantnějšími snahami o demokracii posečkat na klidnější časy? Dosud dostupné důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr.

120. Nicméně, ihned jakmile nahradil L. P. Berija ve funkci šéfa NKVD N. I. Ježova (formálně, v prosinci 1938, v praxi možná o několik týdnů dříve) probíhal již neustálý proud rehabilitací. L. P. BERIJA ROZHODL OSVOBODIT PŘES 100.000 TRESTANCŮ Z TÁBORŮ A VĚZNIC. Následovaly procesy se členy NKVD obviněnými z mučení a mimosoudních poprav. (Thurston 128-9).

Podle knihy prof. Grovera Furra Stalin and the Struggle for Democratic Reform publikované v Cultural Logic: An Electronic Journal of Marxist Theory & Practi;2005, Vol. 8, p6

Pro Svaz mladých komunistů Československa přeložil, obrazovou i fotodokumentací opatřil Lukáš Sluka