Stalin a boj za demokratickou reformu Grover Furr Část druhá

„Slavní lidé země Sovětů“

od Vasilije Jefanova

Copyright © by ARTiHaus

1. Ke konci Druhé světové války Stalin a jeho přívrženci v politbyru učinili ještě jeden pokus k odstavení bolševické strany od přímého řízení sovětské vlády. Profesor Jurij Žukov popisuje tuto kauzu následovně:

„V lednu 1944. . . poprvé během války došlo ke společnému svolání jak pléna [ÚV ], tak i zasedání Nejvyššího sovětu SSSR. Molotov a Malenkov připravili návrh dekretu Ústředního výboru, podle nějž by strana byla legálně odstavena od moci. VKS (b) byla povinována výhradně tvorbou agitace a propagandy; nikdo neměl právo zbavovat bolševickou stranu jejího práva na řízení ideologických stranických záležitostí, realizaci revolučního vzdělávání ani provádění výběru kádrů. To vše bylo pochopitelné i zcela přirozené. VKS (b) bylo prostě zakázáno zasahovat do ekonomiky a fungování orgánů státu. Stalin návrh přečetl, změnil v něm šest slov a připsal pod něj „souhlas“. Co se stalo dále, zůstává záhadou. . . .“

Šlo o nový pokus dovést bolševickou stranu k stabilitě, zachovat pro ni pouze ty funkce, které skutečně během války plnila i splnila. Návrh čítal pět podpisů: Molotov, Malenkov, Stalin , Chruščov , Andrejev . Jelikož neexistuje žádný stenografický záznam, můžeme jen odhadnout, jak ostatní hlasovali. Dokonce ani všemocný Státní výbor pro obranu se všemi čtyřmi členy politbyra Ústředního výboru nebyl bohužel s to rozdrtit starý řád věcí. To ještě jednou dokazuje, že Stalin nikdy neměl sílu, kterou mu přisuzují jak antistalinisté, tak stalinisté. Plné znění rezoluce uvádí Jurij Žukov v Jiném Stalinovi.

2. Nevíme, jak se měla tato „distance“ strany od ekonomiky a státu uskutečňovat, aby byla účinná. Je pravděpodobné, že se předpokládala nějaká jiná metoda personálního zajištění státních orgánů. Mělo to znamenat návrat k realizaci voleb podle ústavy z roku 1936?

3. Bez ohledu k odpovědím na tyto otázky je více než pravděpodobné, že Ústřední výbor, složený převážně z prvních tajemníků strany, znovu odmítl plány Stalinova vedení na zásadní změnu sovětského volebního systému. Ve své „tajné řeči“ Chruščov dokonce popřel, že se takové plénum o této otázce vůbec konalo! Protože většině členů ÚV v publiku muselo být zřejmé, že jde o lež Nikity Sergejeviče, věc se má patrně tak, že cílem jeho lži bylo tiše upozornit na pro něho nebezpečný pohyb vedený proti moci věrchušky prvních tajemníků, jejichž moc měla být nyní formálně „pohřbena“.

Po válce

4. Jak jsme viděli, Stalin věřil, že důležitým problémem pro SSSR a bolševickou stranu byla situace „dvojí moci“. Strana, nikoliv vláda, skutečně vládla společnosti. Stále více členů strany (Všesvazová komunistická strana – bolševiků — VKS (b)) ve funkcích úředníků spíše řídilo stát či fungovalo jako manažeři výroby, než aby se v prvé řadě soustředilo na péči o bolševickou ideologii vycházející nejen z postulátů marxismu-leninismu, ale především z nutnosti co nejrychleji vybudovat průmyslově i vojensky silnou a soběstačnou velmoc budovatelů socialistické společnosti.

5. Dostat stranu mimo přímé řízení státu sloužilo řadě cílů:

Socialistický systém byl institucionalizován ústavou z roku 1936 , jež posílila a upevnila vazby sovětského obyvatelstva na sovětský stát.

Státní instituce se měly navrátit opravdu kvalifikovaným.

Strana měla být uchráněna před degenerováním jejích vyšších pater na kastu parazitických a zkorumpovaných kariéristů.

6. Do války se politbyro scházelo nejméně dvakrát týdně. V květnu 1941 se stal Stalin oficiální hlavou sovětského státu, nahradil Molotova na postu předsedy Rady lidových komisařů tj. Sovnarkomu, oficiálního výkonného orgánu vlády SSSR.

7. Ale ve skutečnosti nebyl SSSR během války řízen ani tímto orgánem, ani Stranou, ale Státním výborem pro obranu složeným ze Stalina a tří nejbližších spolupracovníků. Během války se konalo pouze jediné plenární zasedání Ústředního výboru, přesněji tedy nejen během války, protože i po jejím skončení se politbyro scházelo jen zřídka.

Podle Pyžikova „politbyro prakticky nefungovalo.“ Sovětský disident Žores Medveděv se domnívá, že politbyro se setkalo jen 6krát v roce 1950, 5krát v roce 1951 a 4krát v roce 1952.

8. Zdá se, že Stalin zanedbával svou roli vůdce bolševické strany. Pléna ÚV se stala vzácnými. Po dobu třinácti let mezi roky 1939 a 1952 se nekonal žádný sjezd VKS (b). Po válce podepsal Stalin společná rozhodnutí strany a vlády pouze jako předseda Rady ministrů (jak byla přejmenována Rada lidových komisařů), přičemž jeden z dalších tajemníků strany A. A. Ždanov resp. Malenkov je podepsal jménem strany (Pyžikov 100).

9. Autorita strany zůstala vysoká. Ale možná to bylo jen proto, že Stalin byl stále generálním tajemníkem strany. Byl jediným vůdcem spojenců, který zůstal ve funkci po válce. Roosevelt zemřel a Churchill nebyl v roce 1945 zvolen do úřadu. Není přehnané tvrdit, že mezi pracujícími byl Stalin nejslavnější a nejuznávanější člověk na světě. Komunistické hnutí, které vedl, bylo nadějí stovek milionů lidí. Nesmírně se rozšířila v důsledku vítězství Rudé armády nad fašismem. Olbřímí Stalinova prestiž jako hlavy státu dala autoritu stranickému aparátu. (Mukhin, Ubiystvo Stalina i Berija, kap. 13, str. 622).

10. Stalinovy činy naznačují, že vytrvale usiloval o odstranění bolševické strany — VKS (b) — z přímého řízení státu. Nicméně, vpádu-li by tomu tak bylo, musel by sovětský vůdce postupovat velice obezřetně, ostražitě i prozíravě:

Poukázat na nepatřičný nedostatek důvěry ve stranu by bylo špatným příkladem pro ostatní země světa, kde komunistické strany ještě nedobyly moc.

Ústřední výbor a nomenklatura by se proti němu postavily, stejně jako před válkou.

Proto mělo být vše provedeno potichu, s co možná nejmenším narušením procesu. (Mukhin, Ubyistvo 611)

Návrh stranického programu z roku 1947

11. Více než pravděpodobná je skutečnost, že Stalinovo vedení plánovalo demokratizaci pravděpodobně důkladněji, než jak ji chápeme dnes. Dokonce i antikomunistický a protistalinský historik Aleksandr Pyžikov opakovaně citoval výhradně populistické a jím účelově vyselektované části návrhu stranického programu z roku 1947 na podporu širší demokracie a rovnostářství v SSSR. Tento fascinující a až dosud zcela neznámý plán nebyl nikdy zveřejněn a zjevně není ani k dispozici ostatním vědcům.

12. Zde je část doslovně citovaná Pyžikovem:

„Vývoj socialistické demokracie na základě výstavby beztřídní socialistické společnosti bude vždy přeměňovat diktaturu proletariátu na diktaturu sovětského lidu. Jako se každý člen veškeré populace bude den za dnem postupně připojovat k diktatuře komunistické demokracie národů sovětského Ruska, k řízení státních záležitostí, bude narůstat rovněž počet občanů Sovětského svazu s komunistickým uvědoměním. Stejně tak bude cílit k progresivnímu nahrazení tlaku populistických opatření a prosazovat narovnání i uřádnění funkcí státu budujícího socialismus.“ Klíčovou se měla dle J. V. Stalina stát přeměna SSSR na orgán hospodářského života společnosti.“

A. V. Pyžikov shrnuje další části tohoto nepublikovaného dokumentu následovně:

„Konkrétně se [návrh] týkal rozvoje demokratizace v uspořádání sovětského státu. Tento plán považoval za nezbytné plně napnout síly pracujících a zapřáhnout jejich um do chodu státu, aktivizovat masy v jejich společenské činnosti, účinně rozvíjet a zkvalitňovat kulturní úroveň obyvatelstva a maximálně zjednodušit funkce státní správy. Projekt prakticky navrhl i předestřel způsob, jak zdárně pokračovat v zefektivňování produktivity práce s účastí na řízení státních záležitostí i s přechodem na postupné plnění funkcí [státního] vedení všemi pracujícími. Program rovněž vyjadřoval požadavek na zavedení možnosti přímé legislativní aktivity sovětských obyvatel, kteří považovali za nezbytné (s)plnění následujících bodů:

a) nutnost zrealizovat všeobecné hlasování s možností rozhodnutí o většině nejdůležitějších otázek vládního života v sociální i ekonomické sféře, jakož i v otázkách životních podmínek a kulturního rozvoje;

b) široce rozvíjet legislativní iniciativu zdola prostřednictvím přiznání práva společenským organizacím předkládat k návrhům Nejvyššího sovětu návrhy nové legislativy;

c) potvrdit právo občanů a společenských organizací předkládat návrhy k stěžejním otázkám mezinárodní a vnitřní politiky přímo Nejvyššímu sovětu.

Ani princip výběru vedoucích pracovníků nebyl opominut. Plán stranického programu nadnesl otázku možné realizace výstavby socialismu v závislosti na rychlosti a razanci přibližování se SSSR komunismu, nastolil důkladný a pečlivý proces výběru kádrů, nezbytnost přímé odpovědnosti všech členů státního aparátu a nutnost jejich selekce sítem demokratických voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů, přičemž poukázal na nutnost změn ve fungování řady státních orgánů i potřebu jejich směřování k přímé správě institucí odpovídajících za účetnictví i dohled nad sovětským hospodářstvím en bloc.

To bylo považováno za maximum možného rozvoje nezávislých dobrovolných organizací. Při realizaci komunistické transformace vědomí obyvatelstva byla věnována pozornost posilování významu kolektivních společenských přístupů, rozvoji socialistické demokracie mezi lidovými masami, formování vědomí „socialistického občanství“, stachanovskému kultu „hrdinství práce“, a „hrdosti na dělnicko-rolnickou Rudou armádu“. Takové teze i přístupy byly považovány za podstatné, zásadní a klíčové. [kurzívou zdůraznil, GF]

13. Podle Pyžikova podal A. A. Ždanov zprávu o práci plánovací komise na únorovém Plenu Ústředního výboru v roce 1947 znovu. Navrhl svolání XIX. sjezdu VKS(b) na konci roku 1947 resp. 1948. Ždanov rovněž vypracoval podrobný plán k zjednodušení předpisů pro pravidelné svolávání stranických konferencí jednou ročně s „povinnou obnovou“ (rotací kádrů) ne méně než ¹/6 členů Ústředního výboru (Pyzhikov 96).

14. Tento odvážný plán odráží mnoho myšlenek o „zničení státu“, které jsou předjímány v Leninově klíčové práci Stát a revoluce , v níž V. I. Lenin geniálně rozvíjí, především však výtečně aplikuje revoluční ideje Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Při návrhu přímé demokratické a komplexní participace sovětského lidu i jeho organizací na všech klíčových rozhodnutích státu počítaje v to i Stalinův projekt aplikace průběžné volební „obnovy“ kandidátů — s možností jejich převolení — rotace ne méně než 1/6 členů Ústředního výboru každoročně prostřednictvím rozhodnutí stranických konferencí, předpokládal tento plán rozvoj demokracie zdola jak ve státě, tak v samotné straně.

15. Ale tento plán přišel vniveč. Stejně jako předchozí návrhy na demokratizaci sovětského státu a Strany, které jsme předtím naznačili, neznáme podrobnosti o tom, jak se to stalo. Pravděpodobně to bylo odmítnuto na Plenu ústředního výboru. XIX. sjezd strany byl odložen až na rok 1952. Opět nevíme proč. Povaha návrhu stranického plánu naznačuje, že námitky Ústředního výboru — prvních tajemníků — mohly být vedeny jejich smyslem pro zodpovědnost.

Devatenáctý sjezd Strany

16. Zdá se, že právě na XIX. sjezdu VKS (b) v roce 1952 věnovalo Stalinovo vedení vlády značné úsilí a vážně trvalo na faktickém oddělení strany od přímého řízení státu a plénum Ústředního výboru ho v tomto následovalo. Počínaje Chruščovem se stranická nomenklatura pokusila kompletně zničit jakékoliv vzpomínky na tento XIX. sjezd, okamžitě ho „z dějin vykořenila“ a z paměti vymýtila události na něm proběhnuvší. Za Brežněva byly zveřejněny přepisy všech stranických sjezdů až do XVIII. sjezdu VKS (b) včetně. ZÁPISY Z XIX. sjezdu VKS (b) NEBYLY ZVEŘEJNĚNY AŽ DO DNEŠNÍCH DNŮ. Stalin na sjezdu vystoupil jen s krátkým projevem, který byl zveřejněn. Ale na Plenu Ústředního výboru, které následovalo okamžitě poté, hovořil Josef Stalin 90 minut. Tento projev nebyl nikdy zveřejněn, s výjimkou jeho velmi krátkých výňatků, přičemž publikování se nedočkal ani přepis z tohoto pléna.

17. Stalin svolal sjezd, sleduje tak změnu statutu strany, i její organizační struktury. Mezi těmito změnami byly následující:

@ Jméno strany bylo oficiálně změněno z Všeruské komunistické strany (bolševiků) [VKP (b)] na Komunistickou stranu Sovětského svazu. To odzrcadlilo jména většiny ostatních komunistických stran na světě, které Stranu spoutaly se státem.

@ „Předsednictvo“ nahradilo Politbyro Ústředního výboru. Tento název značil zástupce jiného reprezentativního orgánu (Ú. V.) - například prezidium Nejvyššího sovětu. Dostalo také „politické“ jméno - koneckonců, celá strana byla politickým, a ne jen vůdčím orgánem moci.

18. Rovněž nemůže být pochyb o tom, že Stalin také lépe navrhl funkce orgánu, který měl řídit pouze stranu a nikoliv stát. Politbyro se stalo orgánem smíšeného členství. Ten čítal předsedu Rady ministrů (vedoucího výkonného orgánu státu - tedy hlavu státu); předsedu prezidia Nejvyššího sovětu (předsedu legislativního orgánu); generálního tajemníka strany (Stalin); jednoho nebo dva další stranické tajemníky; i jednoho či dva ministry vlády. Rozhodnutí politbyra byla platná jak pro vládu, tak pro stranu.

19. Proto, ve srovnání s prakticky nejvyšší pozicí politbyra v zemi, byla úloha předsednictva výrazně zredukována. Vzhledem k tomu, že hlava státu ani šéf Nejvyššího sovětu nemají v něm vyhrazena místa, mělo prezidium být pouze vedoucím orgánem Komunistické strany.

20. Byly provedeny další změny: Vlastní Stalinův post generálního tajemníka byl zrušen. Stalin byl jen jedním z deseti tajemníků VKS (b) , všichni byli v novém prezidiu, které nyní čítalo 25 členů a 11 členů kandidátů. Jeho velikost byla dána tím, že šlo o poradní sbor — dočasný orgán, v němž bylo možno rutinně a rychle učinit řadu výkonných rozhodnutí.

Většina těchto členů prezidia byla vládními úředníky, nikoliv vrcholovými vůdci strany. Chruščov a Malenkov si později lámali hlavu nad tím, jak se mohl Stalin vůbec dozvědět o lidech, které navrhovali do prvního prezidia, neboť se nejednalo o známé vůdce strany (tj. nešlo o tajemníky). Pravděpodobně je Stalin nominoval kvůli jejich postavení ve státě – jako opozici vůči vedení strany.

21. Po své rezignaci na post generálního tajemníka strany, jež se uskutečnila na XIX. sjezdu, podal Stalin na nadcházejícím plénu ÚV návrh, aby se mohl úplně vzdálit z Ústředního výboru a pracovat jako hlava státu (předseda Rady ministrů).

22. Kdyby Stalin nebyl v Ústředním výboru, ale byl jen šéfem státu, vládní představitelé by už neměli pocit, že se musí hlásit předsednictvu, nejvyššímu orgánu strany. Stalinovy kroky cílily k odstranění kompetencí stranické věrchušky, jejíž role „dohledu“ nad státem byla z hlediska výroby zbytečná. Bez Stalina jako hlavy VKS (b) by vedení strany, nomenklatura, měla nižší prestiž. Členové VKS (b) se už nebudou cítit povinováni „volit“ — tzn. pouze potvrdit — kandidáty doporučené jim prvními tajemníky a Ústředním výborem.

23. V tomto ohledu by mohla být Stalinova rezignace z Ústředního výboru pro nomenklaturu katastrofou. Mohli mít pocit, že jsou před nemilosrdnou kritikou řadových komunistů chráněni pouze „Stalinovým stínem“. Znamenalo by to, že v budoucnu by mohly ve stranické nomenklatuře přežívat pouze inteligentní a schopní lidé, stejně jako ve státním aparátu (Mukhin, Ubiystvo 618-23).

24. Nedostatek publikovaného přepisu naznačuje, že se na tomto plénu skutečně musely „dít věci“ takové povahy, že, jak uvedl Stalin ve svém projevu, je nomenklatura nechtěla zveřejnit. To také naznačuje — což je klíčové zdůraznit — že Stalin nebyl „všemocným“. Například tvrdá Stalinova kritika Molotova a Mikojana na tomto plenárním zasedání byla zveřejněna až dlouho po jeho smrti.

25. Slavný sovětský spisovatel Konstantin Simonov byl přítomen jako člen ÚV a vzpomínal na Malenkovovu šokovanou až panickou reakci, když Stalin navrhl hlasování o svém uvolnění z funkce tajemníka Ústředního výboru. (Simonov, 244-5) Tváří v tvář hanebné opozici však na tom Stalin netrval.

26. Jakmile již věci proběhly tímto způsobem, vedení strany okamžitě podniklo kroky ke zrušení rozhodnutí XIX. sjezdu strany. Na svém zasedání ze dne 2. března 1953, kdy byl Stalin ještě naživu, byť již v bezvědomí, proběhlo zkrácené zasedání předsednictva — v podstatě se staří členové politbyra — sešli na Stalinově dače. Tam se rozhodli snížit počet členů prezidia z 25 na 10. V podstatě se opět jednalo o sestavu starého politbyra. Počet tajemníků strany byl snížen na pět. Chruščov se stal „koordinátorem“ sekretariátu a následně, o pět měsíců později, „prvním tajemníkem“. Ve finále byl v roce 1966 název Presidium změněn zpět na Politbyro.

27. Během dalšího běhu dějin SSSR strana nadále vládla sovětské společnosti a její věrchuška se stala zkorumpovanou, samozvanou a sebevražednou vrstvou privilegovaných elitářů. V časech Gorbačovova kolapsu revizionismu tato vládnoucí skupina hodila projekt Sovětského svazu přes palubu a sama sobě de facto rozdala hospodářské i ekonomické bohatství země a přisvojila si politické vedení nové kapitalistické společnosti. Zároveň zničila úspory, zcizila a rozkradla sociální dávky určené sovětské dělnické třídě a rolnictvu, společenským skupinám, z jejichž práce byl vybudován doslova veškerý majetek společnosti, zatímco si sama přivlastnila gigantické bohatství SSSR. Pamatujme, že táž bývalá nomenklatura pokračuje i dnes ve vládách postsovětských republik.

Lavrentij Berija

28. Berija je nejostouzenější postavou v sovětských dějinách. Zvrat k nenávistnému posouzení Berijovy kariéry, které začalo okamžitě po konci Sovětského svazu, je však ještě dramatičtější než vědecké přehodnocení Stalinovy role, jež je hlavním předmětem těchto článků.

29. Berijových „Sto dní“ — ve skutečnosti 112 dnů od Stalinovy smrti ze dne 5. března 1953 až k odstranění Beriiji proběhlému dne 26. června t. r. — bylo svědkem počátku řady dramatických reforem. Kdyby sovětské vedení dovolilo, aby se tyto reformy plně rozvinuly, byly by dějiny Sovětského svazu, mezinárodního komunistického hnutí, Studené války — zkrátka druhé poloviny 20. století - dramaticky odlišné.

30. Reformní iniciativy Beriji, alespoň ty, jež následovaly, čítaly taková opatření, z nichž by všechny zasloužily speciálního studia, jakkoli drží ruská vláda nejdůležitější primární zdroje o nich uzavřené i pro vědce požívající důvěru. L. P. Berija. Berijovy praktické reformní návrhy jako poválečného lidového komisaře vnitra byly tyto:

@ ZNOVUSJEDNOTIT NĚMECKO JAKO NESOCIALISTICKÝ, NEUTRÁLNÍ STÁT, COŽ BYL MEZI NĚMCI NEBÝVALE POPULÁRNÍ KROK, ZÁROVEŇ VŠAK PRO SPOJENCE NATO, VČETNĚ USA, TAH NEJEN ZJEVNĚ NEVÍTANÝ, ALE DE FACTO NAPROSTO NEPŘIJATELNÝ.

@ NORMALIZOVAT VZTAHY S JUGOSLÁVIÍ, JÍŽ MĚLO BÝT SLÍBENO JEJÍ VYTAŽENÍ Z TICHÉ ALIANCE SE ZÁPADEM A PRESMĚROVÁNÍ STÁTU JIŽNÍCH SLOVANŮ KE KOMINFORMĚ .

@ Vytvářet takovou národnostní politiku, která se postavila proti „rusifikaci“ v nedávno připojených oblastech západní Ukrajiny a pobaltských států, společně s cílem oslovit alespoň některé národnostně orientované emigrantské skupiny. Reformovat národnostní politiky v jiných neruských oblastech včetně Gruzie a Běloruska.

@ Spustit rehabilitace a odškodnění těch, kteří byli nespravedlivě odsouzeni zvláštními soudními orgány (tj. tzv. Trojkou a Zvláštní komisí NKVD) během 30-tých a 40-tých let. Pod L. P. Berijou by se tento proces uskutečnil velmi odlišně od toho, než jak byl později proveden po Chruščovově „sametovém“ puči v rámci jeho uzurpátorské vlády, jež „rehabilitovala“ mnoho těch, kteří byli nepochybně vinni.

31. Některé z dalších Berijových reforem již byly do značné míry prováděny, včetně:

@ Amnestie pro milion lidí, kteří byli uvězněni za zločiny proti státu.

@ Ukončení vyšetřování tzv. „Spiknutí Bílých plášťů“ ; spolu s připuštěním faktu, že obvinění byla nespravedlivá, když potrestala do kauzy zapletené úředníky NKVD, včetně odstranění Kruglova , bývalého náčelníka vedoucího NKVD, i členů Ústředního výboru.

@ Výrazné omezení pravomocí „zvláštní komise“ NKVD v jejím odsuzování lidí k smrti či dlouholetému věznění.

@ Spuštění kroků nejen proti „kultu“ Stalina, ale i proti „kultům“ vůdců obecně, zákaz zobrazování portrétů vůdců na prázdninových shromážděních. Toto ustanovení bylo zrušeno vedením strany krátce po odstranění L. P. Beriji.

Berijova opatření cílící k demokratické reformě

32. L. P. Berija byl oficiálně zatčen dne 26. června 1953 spolučleny politbyra a několika generály. Ale detaily tohoto údajného zatčení zůstávají temné, přičemž existuje více jeho protichůdných verzí. Jeho syn Sergo Beria ve svých vlastních pamětech uvádí, že ho soudci při soudním „řízení“ " informovali, že jeho otec nebyl přítomen. Muchin líčí, že poslední žijící člen ÚV Bajbakov , řekl roku 1953, že Berija už byl v době pléna v červenci 1953 mrtev, ale jeho členové to tehdy nevěděli (Sergo Berija , Mukhin, Ubiystvo 375). V každém případě během Plena ÚV v červenci 1953, které se věnovalo obvinění Beriji z různých zločinů, Mikojan řekl:

„Když on [Berija] hovořil na Rudém náměstí nad hrobem soudruha Stalina, já jsem po jeho vystoupení řekl: »Ve vaší řeči bylo místo, které zaručuje každému občanu práva a svobody předvídané Ústavou. Dokonce i v projevu prostého řečníka, promluvě, jež není prázdnou frází či v řeči Lidového komisaře vnitřních záležitostí — je to program akce, kterou je potřebí splnit.« L. P. Berija mi odpověděl: „A já ji splním.“ (Beria 308-9; Mukhin 178)

33. Berija řekl něco, co Mikojana vystrašilo. Zjevně to bylo to, že v rozhodujícím bodě svého projevu na Rudém náměstí a s odkazem na Ústavu Berija vynechal jakýkoli odkaz na Komunistickou stranu a hovořil jen o sovětské vládě. Berija hovořil druhý po Malenkovi, což je veřejná známka toho, že je nyní druhou postavou v sovětském státě. Řekl:

Dělníci, kolchozní rolníci, inteligence naší země mohou pracovat klidně a s důvěrou, protože vědí, že sovětská vláda bude usilovně a neúnavně garantovat jejich práva tak, jak je napsáno ve Stalinské ústavě … A od té doby bude zahraniční politika sovětské vlády leninsko-stalinskou politikou udržení a posílení míru … (Berija, proslov)

34. Muchin předkládá následující porozumění této pasáži:

Jednodušší lidé sotva pochopili význam toho, co Berija řekl, ale pro stranickou nomenklaturu to byla tvrdá rána. Berija zamýšlel vést zemi bez strany, tj. bez nich; slíbil lidem hájit jejich práva, jež jim, na rozdíl od Ústavy, strana nedala! (Muchin 179)

35. Na témž červnovém plenu, v roce 1953, řekl Chruščov:

„Pamatujte, tehdy Rakosi [maďarský komunistický vůdce] řekl: „Chtěl bych vědět, co se rozhodlo v Radě ministrů a co v Ústředním výboru, o jaké rozdělení má jít. . . .“ Berija pak neopatrně řekl: Jaký Ústřední výbor? Nechte Radu ministrů rozhodnout a nechte Ústřední výbor zabývat se kádrem a propagandou.“ (Beria 91)

36. Později, na témž plenárním zasedání, rozvinul Lazar Kaganovič Chruščovovo vidění celé kauzy:

„Strana je pro nás věcí nejvyšší. Nikomu není dovoleno mluvit jako ten darebák Berija, který řekl: Ústřední výbor je [pro] kádry a propagandu, nikoliv politické vedení či snad řízení všech životů, jak mu my, bolševici, rozumíme.“ (Beria 138)

37. Zdá se, že tito muži věřili, že Berija měl v úmyslu dostat stranu z procesu přímého vedení země. (Stejně jako J. V. Stalin, pozn. překl.). To bylo velmi podobné tomu, za co Stalin a jeho spolupracovníci bojovali během diskusí o Ústavě v letech 1935-37. Zpětně lze totéž rozpoznat jak v návrzích programu VKS (b) z roku 1947, tak již dávno předtím, v letech 1935-37, přímo ve Stalinově plánu restrukturalizace bolševické strany, který po Velké vlastenecké válce přednesl na XIX. sjezdu strany, i Plenu Ústředního výboru, konaném několik měsíců předtím.

38. Berijův syn Sergo tvrdí, že jak jeho otec, tak i Stalin souhlasili s tím, že je třeba, aby se strana vymanila z přímého řízení sovětské společnosti.

Vztahy mého otce se stranickými orgány byly komplikované … Nikdy neskrýval své vztahy se stranickým aparátem. Řekl například přímo Chruščovovi a Malenkovovi, že stranický aparát lidi korumpuje. Korupce však charakterizovala dobu čerstvě po zrození sovětského státu. Můj otec se jich však zeptal, kdo takové kontrolory potřebuje dnes?!

Poctivě vedl L. P. Berija také rozhovory s řediteli průmyslových závodů a továren, kteří se samozřejmě vůbec nestarali o celé to nicnedělání Ústředního výboru.

Stejně upřímný byl otec rovněž ke Stalinovi. Josef Vissarionovič souhlasil s tím, aby byl stranický aparát zbaven odpovědnosti v řídících státních záležitostech a nečinil nic jiného, než promlouval k politickým kauzám. Vím, že rok před svou smrtí, kdy Stalin představil novou podobu prezidia Ústředního výboru, přednesl projev, v němž klíčovou otázkou byla nezbytnost nalezení nové formy řízení země. Staré cesty se totiž neukázaly těmi nejlepšími, tj. dostatečně efektivními. V té době již probíhala vážná diskuse o potřebě náležité aktivity strany. (Sergo Beria, Moy Otets Lavrentii Beria)

39. Berijou plánovaná restrukturalizace vztahů mezi státem a stranou by pravděpodobně byla velice populární u řadových komunistů, aniž by cokoli řekla většině sovětských občanů, kteří jsou bezpartijní. Avšak nomenklaturu i stranickou věrchušku to přímo ohrožovalo.)

40. Muchin to formuluje následovně: Berija vyslovil představu, že země by měla být řízena jak Nejvyšším, tak i místními sověty, tak jak to stanovovala Ústava, a bolševická strana by naopak měla být výhradně ideologickým orgánem, majícím v gesci propagandu, a svou autoritou pracovat ve věci navyšování teoretické úrovně komunistů a sovětských zástupců na všech úrovních. Berija navrhl plně obnovit fungování ústavy v jejím fundamentálním jádru: sloganu – „Všichni moc k sovětům!“ Zatímco Berija operoval výhradně v oblasti idejí, což sice mohlo být pro nomenklaturu nepříjemné, avšak stěží děsivé. Protože měla moc, vybrala delegáty do Nejvyššího sovětu a poučila je o tom, že Berijovy myšlenky nemohou být provedeny. Pokud však Berija neumožnil tajemníkům ani Ústřednímu výboru, aby řídily volby a zasedání Nejvyššího sovětu, jakého rozhodnutí mohli poslanci dosáhnout? (Ubiystvo 363-4)

41. Logicky by to vážně odcizilo Beriju od většiny stranické nomenklatury. (Ubiystvo 380) Chruščov vedl a zastupoval zájmy této skupiny stranických funkcionářů nebo přinejmenším její větší a aktivistickou část. A Chruščov měl zcela jiný pojem „demokracie“. Slavný filmový režisér Michail Romm zaznamenal Chruščovova slova na setkání s intelektuály:

„Samozřejmě, že jsme vás všichni poslouchali, mluvili s vámi. Ale kdo rozhodne? V naší zemi musí rozhodnout lidé. A lidé - kdo to je? To je strana. A kdo je tou stranou? To jsme my. Strana, to jsme my. To znamená, že se rozhodneme. Rozhodnu se. Chápeš?!“ (Alikhanov)

42. Jak říká Muchin: „Strana, jako organizace milionů komunistů, byla na konci. Stranou se stala kamarila pučistů.“ (Mukhin, Ubiystvo 494)

Smrt Stalina a Beriji. . . a dalších?

43. Kromě tajemných okolností Berijovy smrti existují závažné důkazy o tom, že Stalin buď zemřel na podlaze pracovny ve své dače poté, co utrpěl cévní mozkovou příhodu nebo byl dokonce otráven. Nemáme čas ani prostor k tomu, abychom tuto otázku probrali zevrubně.

44. Pro naše současné účely to však není nutné. Propagace, důvěra i empatie, s níž takto pojatou historii podnes berou za svou Rusové všech politických táborů, ukazují, že mnozí z nich pochopitelně věří, že Stalinova a Berijova smrt byly pro nomenklaturu příhodné. Skutečností je, že Berija, stejně jako Stalin, chtěl komunistickou perestrojkou – „restrukturalizací“, ačkoli politickou, nikoliv ekonomickou, nastavit moc tak, aby se nemohla otevřít stavidla neřízenému kapitalistickému super-vykořisťování a oškubání země, které v té době započalo a trvalo až do konce osmdesátých let. Jakkoli to nikterak nesouvisí s případnými důkazy o tom, že mohli být zavražděni.

45. Bezprostředním důsledkem neúspěchu Stalinovy a Berijovy demokratizace bylo ponechání SSSR v rukou stranické věrchušky. K vůbec žádné demokracii pracujících v Sovětském svazu nedošlo. Nejvyšší vůdcové strany, nastoupivše kurs aplikovaného revizionismu pokračovali v monopolizování všech důležitých pozic, včetně těch ve státní struktuře, v ekonomice i hospodářství, přičemž se rozvinuli v zcela parazitní, kořistnickou vrstvu takřka totožnou se svými protějšky v kapitalistických zemích.

46. Ve skutečnosti zůstává tato vrstva u moci až dodnes. Gorbačov, Jelcin, Putin a jiní vůdci Ruska i postsovětských států jsou všichni bývalými členy vedení strany. Po dlouhý čas doslova dojili občany Sovětského svazu jako vysoce privilegovaní funkcionáři. Následně pod Gorbačovovým vedením řídili privatizaci veškerého kolektivně vyrobeného majetku, který náležel dělnické třídě SSSR, čímž paralyzovali nejen dělnickou třídu, ale dokázali ochromit i značnou část třídy střední. Trefně to bylo nazváno největším vyvlastněním v dějinách světa. Nomenklatura čerstvě přejmenované komunistickou stranu z VKS (b) na KSSS zničila Sovětský svaz. (Bivens & Bernstein, O'Meara, Williamson)

47. Aby zakryli svou vlastní úlohu v masivních represích i popravách třicátých let, frustraci ze Stalinových úspěchů při demokratizaci SSSR, odmítnutí uskutečňovat reformy Stalina a Beriji - zkrátka aby skryli svůj odpor k demokratizaci Sovětského svazu, neváhali Chruščov i stranická byrokratická věrchuška obvinit Stalina za vše, především za údajně vykonstruované procesy s nejen hitlerovskou pátou kolonou v Rudé armádě (M. N. Tuchačevkij), trockistickým podzemím kolaborujícím s nacistickým Německem i fašistickým japonským militarismem, tedy za existenci vážných spiknutí v SSSR ve třicátých letech minulého století. Své vlastní hanebné činy i podlé role v čase vrcholícího tzv. Velkého teroru roku 1937 i následných masivních poprav zakrývali.

48. Chruščovův „tajný projev“ z roku 1956 byl nejtvrdším direktem světovému komunistickému hnutí v dějinách. Podněcoval k antikomunismu všechny, kteří usoudili, že kdysi měli komunistického vůdce, kterému mohli věřit. Dokumenty vydané po kolapsu SSSR jasně ukazují, že de facto každé obvinění, jímž Chruščov haněl, tupil, pomlouval, znevažoval, špinil i očerňoval Stalina ve svém projevu, bylo bezpříkladnou, zbabělou i pustou lží. Tyto skutečnosti nás přiměly k tomu, abychom se zeptali na skutečné důvody Chruščovova útoku na Stalina i na způsob, jakým to udělal. Ruští vědci již doložili, že „oficiální“ obvinění proti Berijovi, jež citoval Chruščov a jeho kohorty v sovětském vedení, jsou buď nepravdivé, nebo zcela postrádají jakékoli důkazy. Ubití L. P. Beriji bylo justiční vraždou z důvodů, které nikdy nevyšly najevo. „Bodyguard lži“, obklopující obě tyto události, nás nutí k těmto otázkám: Co se opravdu děje? Tato esej naznačuje jednu odpověď.

Závěry a budoucí výzkum

49. Vzhledem k tomu, že ve svém plánu spuštění demokratických voleb Stalin výslovně vyloučil konkurenční politické strany, je rozumné se ptát: Jak „demokratickým“ by byl výsledek, kdyby Stalin neměl svou cestu? Odpovědi na otázky týkající se demokracie musí začít z gruntu další otázkou: „Co máte „demokracií“ na mysli?!

50. V průmyslovém kapitalistickém světě to znamená systém, kde politické strany soutěží ve volbách, ale v němž všechny politické strany jsou ovládány elitářskými, extrémně bohatými (plutokratickými) a vysoce autoritářskými lidmi i skupinami. „Demokracie“ však ani neznamená, že samotný kapitalismus by mohl být někdy zbaven moci. Taková „demokracie“ je formou a technikou k prosazování zájmů kapitalistické třídy — řečeno stručně— „deficitem demokracie“.

51. Mohly vůbec demokratické volby v SSSR s možností výběru z rozličných občanských kandidátů resp. občanských skupin či sdružení v rámci moci dělnické třídy fungovat? Byly by instituce z nich vzešlé schopny pracovat v nějaké budoucí socialistické společnosti? Jaká je role „reprezentativní demokracie“, tedy voleb, ve společnosti směřující k beztřídní společnosti? Vzhledem k tomu, že tato ustanovení Ústavy z roku 1936 nebyla v SSSR zavedena, nikdy se nedozvíme, jaké by byly silné či slabé stránky tohoto návrhu. Marx a Engels učinili klíčové vývody ohledně povahy proletářské demokracie založené na jejich studiu praxe Pařížské komunity. Zůstává tragédií, že nemáme paralelní zkušenosti s demokratickými volbami v Sovětském svazu za Stalinových časů. Nepochybně bychom nalezli množství silných i slabých stránek, z nichž bychom se mohli hodně naučit.

52. Rozliční školometi motivovaní politickým antikomunismem budou i nadále propagovat vyčpělé, ale ještě nedostatečně zdiskreditované paradigma Chruščova anti-stalinismu a studené války. Ale proces reinterpretace dějin Sovětského svazu ve znamení kompletní potopy i pečlivého zničení bývalých tajných sovětských dokumentů již dávno v Rusku započal. A podobný proces může proběhnout kdekoli i kdykoli.

53. Jeden bod okamžitě praští do očí téměř každého čtenáře. Podle „kultu osobnosti“ (tj. Chruščova, pozn. překl.), pochlebování, podlézání a nekritická chvála, jež obklopovaly Stalina, byly podmíněny tím, že byl J. V. Stalin považován jako „všemocného diktátora“. Tato fundamentální lež studené války a chruščovského historického paradigmatu, která explodovala nejen díky tomuto výzkumu, fatálně deformovala naše chápání sovětské historie. Ve skutečnosti nebyl J. V. Stalin nikdy „všemocným“, dokázal „jen“ zastoupit cestu, zablokovat a zmařit chystaný komplot stranické věrchušky. Nikdy se mu však nepodařilo dosáhnout jeho stěžejního cíle — provedení ústavních reforem. Dokonce ani nebyl mocen ovládat první tajemníky a místní NKVD.

54. „Kult“ J. V. Stalina tyto politické boje jen zamaskoval. Přepisy Plena Ústředního výboru dokazují, že jakkoli bolševičtí vůdci čas od času se Stalinem přímo nesouhlasili, stávalo se to opravdu jen vzácně. Některé takové disputace byly neformální, což je patrné v případě prvních tajemníků v červenci 1937. Jiné byly řešeny policejními metodami, přičemž politické neshody byly interpretovány jako nepřátelská opozice.

55. Bez ohledu na mechanismus byl účinek „kultu“ autoritářský a hluboce antidemokratický. Zdá se, že Stalin je jedním z mála sovětských vůdců, kteří to pochopili do určité míry. Během života Josif Vissarionovič mnohokrát odsoudil jeho okolím (zejména N. S. Chruščovem vytvářený „kult“. Je zřejmé, že nikdy zcela nerozpoznal, jak zhoubným to nevyhnutelně bude.

56. Závěry, k nimž jsme v této práci dospěli, téměř výlučně na základě výzkumu jiných historiků a vědců, naznačují pár důležitých oblastí pro možný další historické bádání.

@ Jakou formu může zaujmout „demokracie“ v socialistické společnosti s cílem rozvíjet se směrem k beztřídní společnosti? Mohlo být zavedení Ústavy z roku 1936, jak předpokládal Stalin, jak pro demokratizaci Sovětského svazu, tak pro obnovení autority bolševické strany, návratem k její původní roli, jako organizace oddaných revolucionářů, jejichž primárním úkolem bylo vést zemi ke komunismu? Nebo tento model již zahrnoval tolik aspektů buržoazních kapitalistických konceptů demokracie, že zde bylo stálé nebezpečí zvratu vývoje SSSR ke kapitalismu?

@ Jaká je patřičná role komunistické strany v takové společnosti? Jaké jsou specifické formy politického vedení, které by byly slučitelné s demokratickým posílením dělnické třídy? Jaké formy politického (a ekonomického) vedení jsou v rozporu s těmito cíli?

57. Jakmile budeme zpochybňovat myšlenku, že volby a „reprezentativní“ vláda jsou dostačující k tomu, aby stát vyjádřil zájmy dělníků a rolníků, vyplývá z toho, že Ústava z roku 1936, i kdyby byla realizována, by takového cíle nedosáhla. To implikuje skutečnost, že „řešením“ není stát silnější a strana slabší - jak se domnívali Stalin s Berijou. Marxisté mají za to, že stát je řízen tou či onou třídou, takže pokud nová vládnoucí třída vychází z horní vrstvy strany nebo z jakékoliv jiné části společnosti, bude vládnout a změní stát tak, aby to bylo pro ní co nejefektivnější. To naopak svědčí o faktu, že rozdíl mezi stranou a státem je umělý, podvodný a měl by být odstraněn.

@ Pojem „byrokratismus“ / „byrokracie“, zatímco ukazuje na jeden druh problému, skrývá v sobě nesnáze jiné. Tvrdím, že obě výše zmíněné otázky — demokracie a role strany — byly známkou mnohem plodnějšího a materializujícího se stylu myšlení ohledně problému vztahu mezi organizovanou a politicky uvědomělou částí obyvatel socialistické nebo komunistické společnosti a méně organizovanou, avšak zároveň politicky slabě znalou, jakkoli stále ekonomicky produktivní většinou.

@ Bolševici obecně a Stalin zvláště činili velký rozdíl mezi politikou a technickými dovednostmi nebo vzděláním. Ale nikdy neřešili rozpor mezi „Rudým“ a „odborníkem“, protože toto dilema bylo vztahováno k Čínské kulturní revoluci. Myšlenka sdílená prakticky všemi socialisty, že by politický „dohled“ nebo „kontrola“ mohly být odděleny od technických poznatků a výroby, částečně odrážely mylnou představu, že „technika“ — věda — mohou být politicky neutrální a že pokud bude provedena efektivně, ekonomická výroba sama zůstane politicky „opuštěna“ či by de facto byla „komunistická“. Z toho plyne dilema rozporu mezi státem a stranou.

@ Co znamená „vnitřní stranická demokracie“ v kontextu komunistické strany? V SSSR mnoho opozičních sil, jejichž názory byly poraženy na stranických konferencích a kongresech dvacátých let, se vyvinulo ve spiknutí, která se v posledku zaměřila na spřádání i organizaci vražd představitelů vedení strany (S. M. Kirov), státní převrat a spolupráci a špionáž pro nepřátelské kapitalistické mocnosti včetně hitlerovského Německa (maršál M. N. Tuchačevskij). Současně si místní straničtí vůdci spolu s potentáty stranické věrchušky osvojili diktátorské návyky, které je odcizily od řadových členů bolševické strany (a samozřejmě také od mnohem většího počtu nekomunistických obyvatel) a současně jim zaručily hmotná privilegia.

58. Hmotné benefity vysoké partajní elity měly sehrát důležitou, dokonce rozhodující roli na cestě k postupnému vytvoření vyšší stranické vrstvy nazvané nomenklatura. Stejně tak Stalinův evidentní cíl — odstranění VKS (b) z přímého vládnutí a přisouzení ji role tvůrce „agitace a propagandy“ už vyjevoval jakési povědomí o existenci kontradikce mezi samotným Stalinem a ostatními. Do jaké míry měly velké platové rozdíly stimulovat industrializaci v SSSR? Pokud se jednalo o věci pro budování společnosti zásadní důležitosti, byla to chyba umožnit členům strany přístup k hmotným privilegiím - vyšším platům, lepšímu bydlení, speciálním obchodům atd.? Politický kontext, v němž byla koncem 20. a počátkem 30. let tato rozhodnutí učiněna, je třeba lépe prozkoumat. Záznamy diskusí, jež jsou nyní nedostupné a jejichž rezultát zněl: „Stranické maximum“ mezd činovníků VKS (b) z počátku 30. let, musí být odhaleno a stát se předmětem zkoumání.

59. Historik Ju. N. Žukov i politický analytik a teoretik spiknutí Ju. I. Muchin mají za to, že taktika, jak ji chápou a kterou přičítají Stalinovi a Berijovi — fakt, že dokázali vyvázat vedoucí představitele z činnosti řízení státu — byla opravdu nejlepší šancí jak uchránit stranu od degenerace. Jak dokládám výše, nejpravděpodobnější skutečnou příčinou degenerace je ochrana vlastních privilegií, spíše než kontrapunkt „rudý versus odborník“.

60. Samozřejmě, že existovaly nezbytné materiální pobídky, jednak k náboru kvalifikovaných, ale často buržoazních, antikomunistických intelektuálů orientovaných proti moci pracujících, kteří však tak jako tak pomáhali budovat průmyslovou základnu SSSR. Od tohoto momentu bylo lze s úspěchem tvrdit, že je potřebí vyšších platů k povzbuzení vysoce kvalifikovaných pracovníků (včetně profese znalých dělníků) a tyto sovětské občany vábit k bolševické straně. A tvrdě i usilovně pracující stachanovští dříči za nepříznivých životních a pracovních podmínek, často ohrožujících jejich zdraví, budují gigantická díla i za cenu obětování rodinného života. Tato vyvolená země, v níž slovy Julia Fučíka zítra již znamenalo včera, nastavila zrcadlo hořké pravdy kapitalistické nerovnosti, toho času tonoucí v bažině světové hospodářské krize.

61. Lze se domnívat, že Stalin a Berija věřili, že návrat samotné strany k její „čistě politické“ funkci by mohl zabránit její degeneraci. Vzhledem k tomu, že tento plán — pokud byl skutečně jejich — nebyl nikdy uveden do praxe, není ho možné relevantně posoudit. Domnívám se však, že otázka „materiálních pobídek“, tj. ekonomické nerovnosti, je v tomto ohledu zásadní. V rozhovorech s Felixem I. Čujevem přemítal stárnoucí Molotov nad potřebou realizace širšího i plnějšího „zrovnoprávňování“ sovětské společnosti maje upřímnou starost o budoucnost socialismu v SSSR, obzvláště když mohl na vlastní oči sledovat, jak se počínající nerovnost trvale zvyšuje. Molotovovi se však retrospekcí plně nepodařilo vystopovat kořeny tohoto vývoje za časů vlády Stalina či Lenina. Ve skutečnosti Molotov, stejně jako Stalin, nedokázal kriticky následovat Leninovo dědictví, ačkoli potřebu zachovat a rozšířit nerovnosti za účelem povzbuzení produkce lze nalézt již přinejmenším ve vizi vytyčené Leninem, není-li tomu tak už v Marxově Kritice gothajského programu.

62. Otázky, na něž se mnozí ptají, nevyhnutelně odrážejí a bez výjimky odhalují jejich vlastní politické zájmy. Domnívám se, že historie bolševické strany během Stalinových let — její dějiny účelově zamlžené a znejasněné antikomunistickými lžemi i způsob, jakým byly až dosud sepsány — sestávají z mnohého, co by mělo být vzorem budoucím generacím a z čehož se mají mnohé co učit. Političtí aktivisté, kteří hledají v minulosti radu, a politicky uvědomělí badatelé, jenž věří, že jejich nejvýznamnější přínos k lepšímu světu může být proveden výhradně důkladným, pečlivým a fundovaným studiem procesů minulých bojů, se skutečně mají mnoho co (na)učit z odkazu Sovětského svazu.

63. Jako středověcí námořníci, jejichž mapy byly spíše fantazií než skutečností, jsme byli oklamáni kanonickými dějinami SSSR, které jsou, ač zuřivě protežovány současnou korporátní mediální scénou a jejími oligarchickými vlastníky v drtivé většině naprosto falešné a zcela vylhané. Proces objevování reálných dějin prvního světového socialistického experimentu však již na každý pád započal. A čtenáři této eseje si jistě dříve či později uvědomí, alespoň se domnívám, že to je pro naši budoucnost nejen nesmírně důležité i nezbytné, ale především, že slovy lidského génia a giganta ducha V. I. Lenina: „Bez revoluční teorie nemůže existovat revoluční hnutí“, resp. současného ruského analytika V. V. Pjakina: „Znalosti znamenají moc. Staňme se proto mocnými“.

Podle knihy prof. Grovera Furra Stalin and the Struggle for Democratic Reform II. zde: https://clogic.eserver.org/grover-furr-stalin-and-struggle-democratic-reform-part-two přeložil pro Svaz mladých komunistů Československa, obrazovou i fotodokumentací opatřil Lukáš Sluka